Proč já to vlastně dělám?

„Do háje, zase jsem přejela stanici!” Vím, že jsem měla jet na Muzeum, ale přitom stojím celá vykulená na Můstku. Ale proč jsem chtěla na ten Můstek? Upozorňuji, že mi není tolik, abych to mohla bez výčitek zapomenout. Ale stalo se. V necelých čtyřiceti netuším, kam vlastně jedu… A tehdy mi to došlo. Baterky blikají červeně. A blbý je, že se nedají tak jednoduše vyjmout a strčit do nabíječky. A blbý taky je, že když se vám je podaří znovu nějak nahodit, už nikdy nedosáhnou takového výkonu jako předtím. Věřte, že by mě to před pár lety ani ve snu nenapadlo!

Když něco začnete dělat srdcem, obvykle máte i trošku narůžovělé brýle a spoustu rozjuchané energie k tomu. Makáte tak, že později kroutíte hlavou: „Jak jsem tohle mohla stíhat?” Máte pocit, že zvládnete vše – i všechny role ženy (manželka, matka, pracovnice na několika místech, uklízečka, kuchařka, dcera…). Po čase ale obvykle přichází nepříjemná opice – tedy jakési bolestivé střízlivění. Síly docházejí. Čas se protivně smrskává, je ho čím dál tím méně, i když je ho ve skutečnosti pořád stejně. Vaše oči už nevidí jen růžově, ale zaznamenávají i nejrůznější odstíny všech možných barev – i těch tmavších. A to je doba, kdy by se ke slovu měl konečně připustit i mozek. V ideálním případě ve formě selského rozumu. Začnete pochybovat – o sobě, o všem. Dělám to dobře? Nejde to celé nastavit jinak? Má to, co dělám, vůbec smysl? A hlavně – proč já to vlastně dělám?

Jasně, žádná práce nestojí za soukromý život. To je pravdivé klišé, které asi známe všichni. Když vám ale OPRAVDU docvakne, že to tak OPRAVDU je, máte vyhráno. Jenže pokud jste srdcaři, obvykle chcete to, na čem jste makali, udržet (i když s výrazně menším nasazením!). Jenže pokud jste ti srdcaři, tak obvykle taky chcete stále věřit, že to, co děláte, skutečně má nějaký smysl. No a k tomu, abyste to dokázali, potřebujete nadhled. Jinými slovy - chvilku nic nedělat, jen pozorovat. A k tomu jsem naštěstí i během toho chaosu v hlavě měla příležitost.

Informace nade vše

Jsem opět tady – v Indonésii, na ostrově Lombok. Už pošesté. Ale je to jakoby poprvé. Jako vedoucí zdravotnického projektu DORRA (DOctoRs foR Africa/Asia) tentokrát nic velkého nezařizuju. Jen se dívám, ptám se, poslouchám. Kupodivu jsem tak najednou i více součástí projektu - učím děti zdravovědu a hraju si v ordinaci na sestřičku.

„Ya, saya minum banyak, Ibu. Sekarang kepala tidak sakit, Ibu. – Ano, piju hodně vody, paní. Teď už hlava nebolí.” Říká mi indonésky údajně sedmdesátiletá paní, které ale klidně může být třeba padesát. Málokdo tu ví, kdy přišel na svět. Často se tedy pacienti jdoucí po sobě narodí ve stejný rok. Když ten předchozí bílé doktory uspokojil svým věkem, tak proč to neříct taky, že. I přes to, že Lombok už dávno není panenským ostrovem bez turistů, stále tu žije spousta negramotných lidí. Lidí, kteří nemají něco, co my pokládáme za naprostou samozřejmost – informace. Nevědí PROČ – proč pít v horku, proč si protahovat svaly po těžké práci, proč si mýt ruce po použití toalety, proč si čistit zuby každý den, proč si řádně vymývat zranění…

„I will fix it like this, you see? – Takhle to upevním, vidíš?” Usmívá se na mě asi osmiletá holčička ve značně obnošené hnědé školní uniformě ve třídě základky vesničky Ngolang. Hbitými prstíky mi zavazuje ruku (jakoby zlomenou po pádu na skútru). „ This is stomach, this is heart, this is …” Ukazuje mi plyšové orgány lidského těla šilhající klučina. „Dirty hands – bad stomach – veeery ill.” Naznačuje, jak zvrací, když si neumyje ruce. Tyhle děti už VĚDÍ! Možná dokáží v budoucnu poradit sobě i ostatním. Možná je nadchneme natolik, že se medicíny přestanou bát a třeba ji budou i studovat…

Mít dobré informace, vědět – to je naprostý základ. A je to něco, co mnoha lidem na Lomboku schází. Dobrovolní lékaři z DORRA mohou tato bílá místa alespoň trošičku vyplnit. Viděla jsem projekty v Africe i v Asii, přičemž jsem poznala i slabiny rozvojové pomoci. Proto to, co jsem opravdu nechtěla dělat, bylo dublování péče, vnucování se někam, kde vaši pomoc nepotřebují nebo ji prostě nechtějí. Pomáhat v zahraničí má smysl, pokud místní chtějí, aby jim bylo pomoženo. Pomáhat v daleké zemi má smysl, pokud si tam lidé nezvládnou pomoci sami. Pomáhat kdekoli na světě má smysl, pokud se lidé díky vaší pomoci naučí pomáhat si alespoň trochu sami. A ideální je, když se při té pomoci obohatí i dobrovolníci, kteří jim pomáhají – ne finančně, ale získáním zkušeností, které pak využijí tady v Česku – třeba, když budou ošetřovat právě vás.

Bezmoc džungle

1. Krokodýl Dundee:

Do ordinace uprostřed zelené džungle přišel statný chlapík. Jeho noha byla exponátem, na kterém by se chirurgové v Česku opravdu vyřádili. „Před 10 lety mě kousnul krokodýl.” Tvrdil lékařce Jitce (ARO) farmář ve středních letech. Všichni si myslíme, že šlo zřejmě o jiného predátora, ale přezdívku Dundee už tomuto pacientovi nikdo neodpáře. Jitka a pak i Vendula (chirurgie) a Lucie (onkologie) postupně rozpouštěly tvrdé žlutohnědé krusty kolem rány. Postižené místo se střídavě hojilo a zase zaněcovalo. Ale teď noha Dundeeho díky péči DORRA lékařek vypadá k nepoznání lépe. Proč pacient s takovou ránou nevyhledal pomoc v nemocnici? „Je to daleko. Nemám motorku. Nemám peníze ani na benzín. Jak bych se tam dostal?”

2. Pan Johan

Johan je třicátník – schopný chlap, který mluví anglicky a doma má manželku (a teď už i dítě). Před pár týdny ale netušil, jestli se svého potomka vůbec dožije. V hýždích měl ohromný absces a hrozila mu otrava krve. Do nemocnice v hlavním městě sice šel, ale léčba nebyla bohužel moc efektivní. Na žádost jeho maminky, která bydlí poblíž základny DORRA, se do toho vložili Martin (chirurgie) a Ondra (onkologie). Zajeli s panem Johanem znovu do nemocnice, debatovali s místními lékaři a po operaci si ho převzali do péče. Vlastně ho „vytáhli hrobníkovi z lopaty.” Pan Johan zažíval ohromné bolesti, když mu pak kluci čistili a převazovali postižené místo. Ale poté také ohromnou úlevu, když zjistil, že je mu zase líp, že bude moct být tatínkem.

3. Prodavačka na trhu

Banány, sarungy, kokosy, záplava díků… To vždy přináší paní Silam, když za lékaři z DORRA přijde do ordinace. Při její první návštěvě ji Petr (internista) naměřil tlak 234/122. Zkusili jsme ji vzít do místní nemocnice. Léčit chronické pacienty je pro nás velmi ošemetné. Dobrovolníci DORRA totiž nejsou na Lomboku v období dešťů – nemohou tedy v tu dobu zajistit kontroly chronických pacientů a dohlédnout na pravidelné užívání léků. Díky paní Silam jsme ale dospěli k tomu, že pacienty s hypertenzí, kteří jsou schopni naše informace „pobrat”, a kteří mají dobré rodinné zázemí, prostě léčit budeme. Proč?

Vyšetření paní Silam v nemocnici probíhalo takto:

1. Pan doktor s mobilem v jedné ruce a fonendoskopem v druhé přikládá do podpaží paní Silam fonendoskop (naštěstí ne mobil). Poslouchá ji cca 2s přes blůzu.
2. Paní Silam pak přechází ke 4 sestrám, které ji měří tlak. „Ano, je vysoký. Potřebuje léčbu.”
3. Pacientka dostává vitamíny, antihypertenziva (Perindopril) a je poslána domů s tím, že má přijít na kontrolu za 4 dny.
4. Paní Silam přichází po 4 dnech na kontrolu. Tlak má nižší. Lékař konstatuje, že je vyléčena!

I absolutní laik ví, že léčba vysokého krevního tlaku je dlouhodobá (spíše celoživotní) záležitost. Taková léčba může pacientovi nejen zkvalitnit život, ale dokonce ho třeba i o 10 let prodloužit. Teď už to ví i paní Silam. Proto mají naši dobrovolníci k svačině často banány a kokosy. Do Česka si pak vozí krásné sarungy.

4. Češka v ohrožení

Jana je Češka. Je to rozumná schopná dvaatřicetiletá žena, která na Lomboku pracovala pro spřátelenou neziskovku Kintari. Na noze měla obyčejný štípanec a drobnou odřeninu ze skútru. Během pár dní byla noha asi trojnásobná, rudá, střídavě horká a ledová. Rozhodně vůbec neodpovídala představám o normální noze mladé aktivní slečny. Naše lékařky (Lucie a Vendula) se jí snažily pomoci – vypustily hnis, ránu dezinfikovaly, převazovaly... Ale pak musely odletět. Pomoc v rámci projektu DORRA je v období dešťů z mnoha důvodů neefektivní, proto tam nejsme. Jana ale zůstala. A zažila to, co zřejmě zažívají někteří nemocní lidé v této oblasti – BEZMOC. Bolavou nohu s námi neustále konzultovala, užívala naše léky, rány převazovala dle instrukcí a držela ji v relativní čistotě. Nakonec bylo ale jasné, že bude muset letět domů dříve, než měla v plánu. Díky dobrému pojištění vše proběhlo hladce a Jana je v péči našeho spolupracovníka Martina v Brně. Ulevilo se jí, pochopitelně.

Proč to vlastně dělám?

A takovou úlevu – takovou naději – pociťují možná v naší přítomnosti místní lidé na Lomboku. Moc doufám, že jim dáváme to, co by jinak neměli – INFORMACE a NADĚJI!

Konečně mi dochází, že to smysl opravdu má. Dochází mi, že zatím projekt DORRA nikam posouvat nemusíme, že prostě pomocí fajn lidí zdokonalíme to, co už se nám podařilo udělat. A i když asi budu prostě pořád pochybovat (protože tak to prostě mám), chci zkusit Dorru na Lomboku udržet, protože tomu projektu věřím. Budu ráda, když nám pomůžete jít dál! Bez podpory sympatizantů a sponzorů to prostě nejde! Stejně tak jako nelze dobíjet baterky bez podpory vaší rodiny, bez času s vašimi dětmi a partnery, bez zpomalení, bez vašich zálib, bez dobré kávy a čokolády, bez sportu, bez dvojky dobrého vína... :) Krásné klidné Vánoce všem!