Znáte ve svém okolí rodiče, kteří se chlubí tím, že jejich děti jsou dvojjazyčné? A existují skutečně dvojjazyčné děti? Abych se přiznala, tak já tomu pomalu přestávám věřit.
Ano, od kamaráda psychologa jsme se dozvěděli, že dítě je schopné zvládnout až čtyři jazyky jako mateřštinu. To je hezká teorie. Ale praxe? Znáte opravdu dítě, které ovládá alespoň dva jazyky na sto procent? Těmi sty procenty myslím pochopitelně mluvení, čtení a psaní. Já si totiž začínám myslet, že to tak snad ani není možné. Protože k tomu, aby se dítě více jazyků takto naučilo, by musela být splněna jedna podmínka - každému z jazyků by se musela věnovat stoprocentní pozornost. Jenže každý den má jen 24 hodin.....
Právě nedávno se nám jedna známá chlubila, jak geniálně to pro své děti zařídila. Slyšela prý o tom, že školy, které tady v Quebecku pracují na systému 50-50 (tedy polovina vyučování francouzský a polovina anglicky) nemají tak dobré výsledky, jak se původně očekávalo - většina žáků má problémy s pravopisem v obou jazycích. Takže ona rozhodla, že jejich domácím jazykem bude italština (paní pocházela z Itálie), přátelé budou mít anglicky mluvící, aby děti zvládly angličtinu, a školu pro ne vybrala francouzskou. Ji zřetelně sebevědomí nechybělo - dokonale zařídila trojjazyčnost pro své děti, a my s Pavlem téměř otevírali ústa údivem - kdo naučí její děti anglickou a italskou gramatiku? Když polovina vyučování v angličtině ke správnému pravopisu nestačí, jak toho docílí ona? Jazyk přece nejde dědit!
Ano, taky v Quebecku je to přímo palčivá otázka. Francouzština s angličtinou spolu soupeří, řada lidí opravdu oba jazyky ovládá (i když řada také ne). Ale i ti dvojjazyční považují obyčejné jeden z jazyků za dominantní. Myslím si, že jen určitě procento z nich by mohlo opravdu zodpovědně tvrdit, že jejich angličtina a francouzština jsou stejně dokonalé.
Když budete mít trošku trpělivosti, popíšu Vám, jak se nám dvěma vychovat dvojjazyčné dítě nepovedlo.
Když se narodil Honza, byla řečí číslo jedna u nás doma čeština. Ano, bydleli jsme sice ve Státech, ale většina našich kamarádů mluvila česky a hlavně my s Pavlem jsme mluvili česky. Jenže miminko potřebuje, aby se mu i četlo. České dětské knížky jsme tenkrát neměli a tak jsem si začala půjčovat z knihovny dětské knížky v angličtině. Tenkrát jsem ještě počítala s tím, že do roku jsme zpátky doma v Čechách. Tak jsem si říkala, že ta troška angličtiny nemůže Honzíkovi škodit. Neškodila, právě naopak. Dokonce se stalo, že některá první Honzíkova slůvka byla anglická. Když totiž porovnáte slova "auto, autobus a kačenka" s anglickým protějšky, tak najdete jednoslabičné výrazy. Toho jsem si všimla později u Matýska i Terezky. Kdykoliv jsem pojmenovala v obrázkových knížkách každou věc dvakrát, vybrali si vždycky na zopakování to kratší slovo (slon tedy vyhrál nad slovem "elephant" a naopak "spoon, platě, cup" vedly jednoznačně před lžičkou, talířem a hrnečkem). A většina běžných slovíček je v angličtině kratších a tedy i snažších. Nebo se mi to jen zdá?
A pak už tu byl i Matýsek a nám přibývalo anglicky mluvících kamarádů. Chodili jsme do parku hrát si s ostatními dětmi a na návštěvy, anglické knížky vedly nad českými alespoň v poměru 9:1 a angličtina začala převažovat i v běžné řeči. Uvědomili jsme si to s Pavlem relativně včas a začali s tím něco dělat. Metoda "maminka česky, tatínek anglicky" se neosvědčila. Pavel tenkrát byl v laboratoří celé dny a já měla pocit, že Honza potřebuje komunikovat s okolím a k tomu angličtinu potřeboval. Tak jsme zkusili sudé dny české, liché anglické. A mne se to pletlo. Třeba jsem vypadávala z role a v českých dnech jsem v rozčilení mluvila anglicky a naopak v anglických dnech jsem se na kluky zlobila česky. A navíc jsem nepovažovala za slušné mluvit před anglicky mluvícími přáteli česky. Takže jsme vymysleli nové pravidlo - doma mluvíme česky, venku a ve společnosti anglicky. Teď mě nenapadá pořádný důvod, proč i tenhle způsob zklamal. Asi zase za to mohou knížky (na něco to svést musím) a taky moje nedůslednost. Navíc do toho období se datují prvopočátky domácího vyučování a to bylo celé v angličtině, takže pravidlo "doma mluvíme česky" zase neplatilo.
Pak jsme začali číst. Oba kluci četli poměrně brzo a bez problémů. Tím pochopitelně myslím čtení v angličtině. A já si vzala do hlavy, že když se nenaučí v češtině číst, tak ten jazyk úplně ztratí. Jenže zkuste šestiletému klukovi vysvětlit, že všechny samohlásky jsou najednou naruby - anglické U se často přečte jako české A, anglické E jako české I ..... Nakonec to nebyl ani ten největší problém. Klobouk dolů před Honzou, zvládl slabikování a šli jsme na čtení textu. Jenže - CO číst? S velikým nadšením jsem koupila český slabikář a narazili jsme na problém - Honza nevěděl, co čte. První stránky slabikáře se jen hemží českými jmény, ty Honza absotutne neznal a věty typu "Pepa lapá Lapa. Nána se tulí. Ola nemá pilu" ho moc nezajímaly. A jeho i moje nadšení se postupně vytrácelo. Byla jsem dost zklamaná návštěvou českých knihkupectví. A nebo se jen neumím dívat? Zda se mi totiž, že teď nevychází nic pro malé děti od současných českých spisovatelů. Našla jsem vždycky jen knížky, které plnily naší knihovničku, když jsem byla malá holka (jen mají teď "novou" cenu) a nebo to jsou překlady. Řekla jsem si tedy, že vezmu knížky, kterými jsme kdysi začínali ve škole my (když to fungovalo před více než dvaceti lety tak proč ne i teď?). Jenže příběh O letadélku Káněti Honzu nenadchl. Ani se mu nedivím, dopravní letadlo je dnes něčím tak běžným, že ten údiv pekeleckych děti nad stroji, které umí létat, mu byl úplně cizí. Hozikovu cestu jsme skončili u kapitoly o družstevním vajíčku. Nějak se mi nechtělo vysvětlovat, komu patřila JZD a proč to tak bylo a proč to není taková výhoda, jako to líčí knížka.
Netvrdím, že v Čechách se teď žádné dítě nenaučí číst. Já vím, že naučí. Já byla jen bezradná z toho, že nemám pro Honzu dostatečnou motivaci. Zapomněla jsem napsat, že tohle byla doba, kdy Hozna hltal jednu anglicky psanou knížku za druhou (jen za loňský podzim jich byla stovka). A já si říkám, kdybych našla nějaký zajímavý příběh o klukovi že současnosti, kterou by slabikující dítě bylo schopné přečíst, tak by ho to třeba chytlo, a stal by se mu i z českého čtení koníček. Takovou knížku zatím nemám a české čtení se odkládá na neurčito. A je to škoda, já vím.
A jak to tedy vypadá teď s dvojjazyčnosti našich děti? Nejlépe je na tom Honza; Matýsek s Terezkou na českou otázku odpoví anglicky. I když je v tom asi trochu lenosti. Trávíme každý rok prázdniny v Čechách a to se naše děti mění k nepoznání, prostředí zkrátka dělá divy. Po prvním týdnu se zkrátka mluví jen česky (jinak by jim nikdo nerozuměl). Dokonce se dříve stávalo, když byli kluci ještě menší, že zapomínali během těch několika týdnu angličtinu, a po návratu do Států chtěli mluvit s kamarády česky. Nicméně v češtině mají cizinecký přízvuk, kterého se už asi nikdy nezbaví. A tím se dostávám zase na začátek. Zda se mi, že ideální podmínky k naučení dvou jazyků je velmi těžké umělé vytvořit. Je to jako na houpačce. Když je jeden nahoře, musí ten druhý zákonitě dolů...
Podtrženo, sečteno: Někde jsme udělali chybu. Ale kde? A jak ji napravit? A je to skutečně chyba tak veliká, když naše děti žijí v Severní Americe a za svou mateřštinu považují angličtinu? Ano, moc bychom si oba přáli, aby naše děti měly oba jazyky stoprocentní, případně přidaly i jazyk třetí, protože znalost každého dalšího jazyka člověka obohacuje. Jen zatím nevíme, jak to naším dětem umožnit.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.