Jmelí už nikdy!

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám o tomhle našem pro mě hrůzném zážitku napsat, aby mě někdo nepodezříval, že jsem nezodpovědná matka (tak jsem si připadala, když se mnou sepisovali zprávu v nemocnici), ale pak jsem se rozhodla, že možná naším povídáním upozorním jiné maminky, co vše může následovat, když si byt o vánočních svátcích vyzdobíte jmelím a máte malé děťátko.

Takže od začátku. Vše se stalo loni o vánočních svátcích 28.12.2001. Můj tehdy 10 měsíční syn zůstal asi 2 minuty bez mého dozoru, protože jsem si odskočila na toaletu a nechala ho v obývacím pokoji samotného. Jinak musím podotknout, že se od něj nehnu ani na krok a stále jsem s ním. Když jsem se vrátila do obýváku, našla jsem ho pod stolkem, jak něco ožužlává. Když jsem přišla blíž - úplně mě zamrazilo! Můj maličký brouček seděl na hromádce rozdrceného pozlaceného jmelí, se dvěma lístky v pusince a zlatý úplně všude. Bylo to jediné jmelí v bytě, stálo na stěně, kam malý nemohl dosáhnout, ale kousek se bohužel ulomil a protože pod vázou stál rámeček s fotkou, sklouzlo asi na zem po něm. A tam ho brouček našel. A vzhledem k tomu, že byl zrovna ve věku, kdy všechno ochutnával, nic jiného se stát pochopitelně nemohlo. První co jsem udělala bylo, že jsem ho popadla, vyndala vše z pusinky a šlo ho umýt. Poté jsem všechno jmelí prohlédla a ocucané lístečky jsem si dala do igelitového sáčku, kdybych s ním musela k lékaři. Byla jsem docela vyděšená, jestli něco nesnědl, protože vím, že jmelí je jedovaté – zvláště bobule a ta zlatá barva mému strachu nepřidala. A začal maratón telefonování. Nejprve jsem zkoušela dětské středisko, ale jelikož byl pátek a vše se stalo po 14-té hodině na středisku nikdo nebyl. Zkusila jsem tedy kamarádku, která měla na lékařku číslo domů. U lékařky nikdo doma. Tak jsem se podívala do očkovacího průkazu, který jsme obdrželi v porodnici. Vzpomněla jsem si totiž, že by tam mělo být číslo na toxikologickou stanici. Číslo jsem objevila, bylo u něj napsáno, že je k dispozici nonstop a tak se mi trošku ulevilo, protože jsem si myslela, že mi konečně někdo poradí, co dělat. Zkoušela jsem to několikrát, ale pokaždé se mi ozvalo, že číslo neexistuje. Na řadu přišel internet. Po chvilce hledání jsem číslo objevila, ale po několikerém vytáčení čísla stále nikdo nezvedal sluchátko. Tomášek už začínal být ospalý a já se začínala o to více bát. Další možnost, která mě napadla bylo zavolat svému obvodnímu lékaři, který mi poradil zavolat do Vinohradské nemocnice, kde mě zase přepojili na dětskou kliniku Hagibor a tam mi sdělili po vyslechnutí našich potíží a mě brečící do telefonu, abychom okamžitě přijeli, že to moc dobré není. To mi moc nepřidalo a tak jsem zavolala manželovi, který samozřejmě rychle přijel, ale i přesto jsme tam dorazili asi kolem 15.30. A začal snad nejhorší den mého života. Porod samozřejmě není nic jednoduchého, ale proti tomu, když slyšíte své jediné milované děťátko strašně moc brečet a nemůžete mu pomoc a uvědomujete si, že to, co podstupuje nyní on, vy jste ještě nezažila, je ta nehorší věc na světě.

Když jsem tedy dorazili na dětskou kliniku, chvíli jsme čekali na lékařku, která malého prohlédla, vyptávala se jak se to přihodilo, kolik toho snědl, což jsem samozřejmě nevěděla, protože jmelí, bylo patřičně rozmačkané a tak jsem jí pouze ukázala lístky, které jsem schovala do igelitového sáčku. Pak nás poslala zpět na chodbu, kde na nás čekal manžel.

Lékařka velice dlouho telefonovala s toxikologií a pak nám přišla oznámit, že mu musejí udělat výplach žaludku. To si nedovedete představit, co tyto slova pro mě znamenala. Do této chvíle byl náš maličký stále veselý a nic netušící. Po chviličce přišla sestřička a odnesla si ho. A nastala nejdelší třičtvrtěhodinka v našem životě. Tomášek strašně brečel, slyšeli jsme ho mnohokrát zvracet a manžel se na mě díval s výrazem, že za to můžu já. Neřekl mi to do očí, ale bylo to na něm vidět. Jediné co mi řekl bylo, že si nikdy nemyslel, že bude Tomík muset vydržet něco, co jsme my dva ještě nezažili. Po této nekonečně dlouhé době, kterou jsem probrečela na chodbě (slyšet ho totiž brečet bylo asi nejhorší) nám malého ani neukázali a brečícího, tedy spíše hystericky řvoucího ho odnesli pryč. Nám oznámili, že si ho tam musejí nechat přes noc na pozorování a jestli chci zůstat s ním. To jsem samozřejmě uvítali, protože ponechat své děťátko našemu zdravotnictví na pospas se nám moc nechtělo. Manžel nám jel pro věci domů a mě si odvedla lékařka do své kanceláře a dobrou půlhodinu se vyptávala na zdravotní stav celé rodiny a příbuzných, kolik má Tomášek sourozenců, jak velký máme byt a podobné věci. Asi zjišťovala, jestli nezanedbávám jeho péči. Připadala jsem si jako krkavčí matka, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, stále jsem musela myslet na broučka, který je někde sám a neví co se s ním děje. To co po mě vlastně všechno chtěla jsem si uvědomila až později. Když byl konečně výslech u konce, tak mě poslala za maličkým. Už z dálky jsem ho slyšela brečet. Neumíte si představit, jak jsem ho našla. Samotného v místnosti, zavřeného v postýlce, stojícího a úplně rudého v obličeji. Když mě uviděl a začal natahovat ručičky, tak jsem se znovu rozbrečela teda já spíš ani nepřestala. Byl tak rád, že je zase u mě. Musím se přiznat, že mám slzy v očích i teď, když si na to vzpomenu. Dlouhou chvíli trvalo, než se uklidnil a než se ukázal někdo z personálu. Přišla sestřička s injekční stříkačkou plnou černého uhlí a že to prý musíme do toho mého uplakaného uzlíčku dostat. Vzhledem k tomu, že jsem celou dobu strávenou v porodnici polykala černé uhlí, tak jsem ho velice litovala, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mu teď už nehrozí žádné nebezpečí otravy. Pak mi usnul vyčerpáním v náručí. Uložila jsem ho do postýlky a sestřička mi oznámila, že se tady o děti starají maminky a oni jen kontrolují zdravotní stav a přišla se zeptat co jí. Když jsem sdělila, že Nutrilon 2, přesnídávky a jogurty, tak mi bylo řečeno, že teď bude mít stejně dietu a Nutrilon nemají, ať mi ho manžel přiveze. Jídlo pro mě také prý budou mít až druhý den, takže i to musí přivézt manžel.Manžel ale mezitím přijel a tak musel přijet ještě jednou. Tomáška si chtěl pochovat, ale ten z mé náruče vůbec nechtěl. Strašně se bál. Noc jsme jakž takž přetrpěli, Tomášek spal celou dobu přitisknutý ke mně a ráno jsme čekali, zda nás pustí domů. Vzhledem k tomu, že v noci neměl žádné potíže ani teplotu, vzali ho ještě na odběr krve, což u něj opět nevyvolalo žádné nadšení, ale vše dopadlo dobře a odpoledne si nás manžel mohl odvézt domů. Chvíli trvalo, než se Tomášek uklidnil, několik nocí se budil s hrozitánským pláčem – asi se mu vracely vzpomínky na ten horor v nemocnici, ale nyní už je to zase náš maličký veselý brouček. Jmelí manžel okamžitě vyhodil a já teď vím, že si příští rok raději koupím umělé, nebo žádné, protože zdraví mého maličkého je nejdůležitější na světě a nechci ho znovu ohrozit. Samozřejmě si vyčítám, že to byla tak trochu moje vina, ale kdo máte děti, víte, že vždycky přijdou na nějakou lumpárnu, kterou vy ani neumíte předvídat. Doufám, že mě teď neukamenujete, jak jsem špatná matka, která ani neuhlídá své jediné dítě, ale on je opravdu to nejdražší v mém životě. A opravdu udělám vše pro to, aby už nikdy nemusel projít takovou hrůzou.

A proto, chraňte si ty své malé uzlíčky štěstí a dávejte na ně opravdu veliký pozor.