Divandr 2004

Docela mě to překvapilo - o takové akci jsem v životě neslyšela. Celkem by mě to i lákalo, ale nepřipadalo mně pravděpodobné, že by se to dalo domluvit - začít se mělo zhruba za 14 dní, Dora právě prožila svou první noc bez kojení (jak se později ukázalo, i poslední - a tento mail byl vyhlášen za řízení osudu - ale to předbíhám)...

Jak mnoho z vás ví, nemáme teď doma připojení na Net, takže maily ťukám doma, ukládám na disketu, Brepta (manžel) je posílá z práce a odpovědi na disketách zase nosí. A toho dne dorazil celej bujnej: "Přišlo ti předvolání, máš jet hrát divadlo, všechno už je zařízený!" Po podrobném dotazování se zjistilo, že už si vzal v daném termínu dovolenou (aby se postaral o děti) a divadelním vandrovníkům odepsal, že se ráda zúčastním. Docela mně to zvedlo mandle - zrovna nedávno jsme řešili, že by mě mrzelo, kdybychom jako rodina nestrávili ani část dovolené společně, že bych sice ráda někam jela bez dětí (přinejhorším i sama, když se nezdá, že bychom dokázali udat všechny děti a vyjet si ve dvou), ale ne za tu cenu, že bychom nikam nejeli společně, a teď tohle! Nemám ráda, když někdo ví líp, než já, co je pro mě dobré, a dala jsem to znát.

Nebyla jsem ovšem jediná, kdo se naštval. Brepta totiž nabyl dojmu, že jsem se někam přihlásila, nic mu neřekla, že jsem očekávala, že on to automaticky nějak obstará, a když to bez mrknutí oka udělal (a že ho to zvedlo ze židle, když ten mail viděl - ale najevo nedal nic), tak jsem mu ještě vynadala, místo abych ho do nebes vychválila. Sice jsme si to nějak vyjasnili, ale celá ta záležitost byla podivná i nadále.

Např. jak se tak vyměňovaly další upřesňující maily, začalo to vypadat, že nejenom že mně zvadlo poslali omylem, ale že si ještě navíc myslí, že ho poslali někomu úplně jinému - že si mě (potažmo nás jako pár) s někým pletou! Mezitím už jsme si zvykli, že si s nimi dopisuje Brepta, takže jsem jim nepsala z domu já - vyřizoval to zkrátka on. Jak se později ukázalo, nedbal na mou žádost, aby jim napsal, že si nás s někým pletou, posílal jen opakované dotazy, jestli můžu jet, i když jsem se nehlásila. Na druhé straně vznikl dojem, že si z nich Žaba střílí (ovšem ta druhá Žaba, která si nakonec musela informace obstarat nějak jinak, protože maily pro ni chodily mně), napsali, že přijet pochopitelně můžu, a už to neřešili. Hlavní organizátorka Karolínka do poslední chvíle netušila, že OPRAVDU přijede někdo navíc, a Siba (člověk, kterej si popletl Žaby a dal Karolínce špatnou mailovou adresu) sám to v plném rozsahu pochopil až den před akcí.

Jelikož se totiž všichni ostatní celkem dobře znali, nikdo z nich neměl problém s informací "Sejdeme se ve čtvrtek večer u Siby". Jenom já jsem nevěděla, kde vlastně to "u Siby" přesně je. Z některého z mailů mně ale Brepta opsal telefonní číslo, takže jsem mu zavolala, abych se na to přeptala. Jenom pro objasnění - znali jsme se už před tím. Viděli jsme se přesně 3x, z čehož on si pamatoval pouze jedno setkání. Ale jelikož je maniak na získávání kontaktů, měl mě v adresáři. Takže jsem mu poslala SMS-ku s dotazem a on vzápětí celej překvapenej volal: "Ty jedeš na Divandr?!" A to se ještě později přiznal, že si i při čtení té SMS-ky myslel, že si z něho střílí ta druhá Žaba, a kdybych se bývala nepředstavila první (sice taky jako Žaba, ale hlasem značně odlišným od toho, který očekával), býval by na mě vychrlil něco o tom, že ty moje vtípky ho už nebaví :-)!

Každopádně jsme se domluvili - Siba se stejně bude vyskytovat na nádraží zhruba kolem té sedmé hodiny, kdy já tam přijedu, takže mě vyzvedne - bude to jednodušší, než vysvětlovat cestu.

Akce byla domluvená a já docela nervózní. Vlastně se to netýkalo jenom toho posledního dne, byla jsem z toho docela mimo už od té chvíle, kdy začalo být jasné, že tam FAKT pojedu. Protože já sice většinou trpím sebevědomím spíše přebujelým, ale mezi neznámými lidmi bývám celkem nesvá. A navíc jsem se od těch dětí nedostala skoro 5 let! Skutečně - přes noc bez alespoň jednoho dítěte jsem byla naposledy na podzim 1999. Takže jsem měla poněkud obavu ze své "odtrženosti od reality" - bála jsem se, že nebudu mít jiné téma k hovoru než plínky a kašičky, a že tímpádem budu buďto mlčky sedět v koutě, nebo otravovat. Samozřejmě jsem počítala s tím, že tohle budu muset překousnout, až jednou někam vyrazím (a vyrazit jsem byla pevně rozhodnutá, nezávisle na tomto jsem si už nějaký čásek před tím domlouvala jedno týdenní povyražení na podzim), jenže... Jenže tady jsem měla pocit, že jsem se vnutila někam, kde o mě nikdo nijak zvlášť nestojí. Docela mě to vyvádělo z míry a ačkoli jsem se těšila, taky jsem z toho byla - mírně řečeno - pěkně vyklepaná.

Moje odtrženost od reality se projevila hned zkraje - jela jsem tramvají na nádraží, samozřejmě na poslední chvíli, ne-li přímo pozdě, na zádech batoh, se kterým bych měla problémy, i kdybych byla v kondici (nevím, kolik přesně vážil, ale vzhledem k tomu, že jsem s sebou vlekla stan pro 4 lidi a všechny kostýmy - svoje i Breptovy - co jsem doma našla (dělali jsme historický šerm, takže se toho našlo celkem dost), lehký rozhodně nebyl)... a najednou jsem si uvědomila, že vůbec netuším, jak se kupují lístky na autobus! Někde v pokladně?! U řidiče?! SMS-ka Breptovi to spravila, ale obavy se tím rozhodně nezmenšily.

Nakonec jsem ovšem bez problémů dorazila na kýžené nádraží, usadila jsem se a čekala. Siba říkal, že se bude vracet z tréninku, ještě tam nebyl, jeho autobus tedy asi přijede později, tak jsem si udělala pohodlí a vychutnávala volno. Jenže v 19:15 ještě žádný autobus ani Siba nepřijel. V 19:30 taky ne. Začínala jsem si říkat, že je to skoro jedno - spacák, karimatku i stan mám, nějaké jídlo taky, támhle je pěknej les, stejně o mě nestáli... Nicméně když se nic nedělo ještě v 19:45, usoudila jsem, že problém asi opravdu není v tom, že by se autobus zpozdil, a že když jsem vyrazila na Divandr, budu se snažit dostat na Divandr. A poslala jsem Sibovi další SMS-ku o tom, jak oddaně čekám na nádraží a žádám další pokyny.

Do pěti minut dorazil autem: "Já jsem na tebe nezapomněl, fakt ne, já jsem jenom zapomněl, kolik je hodin!" Trénink mu odpadl a tak ztratil ponětí o čase - že bych opravdu nebyla až tak úplně persona non grata?

Přiznávám, že ze začátku jsem skutečně spíš seděla v tom koutě, držela se stranou a nasávala atmosféru. Ale byli to lidi "stejné krevní skupiny", takže jsem se začala relativně rychle otrkávat - navíc jsme dávali dohromady scénář, rozdělovali role, zkoušeli kostýmy (Siba má doma vlastní kostymérnu - to je aspoň vynález!), nakupovali jídlo, vařili si, povídali si, zpívali a hráli... nikdo nemohl zůstat úplně stranou, takže ani já ne. A jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že nás s Breptou někteří z těch lidí znají z vyprávění! Připadala jsem si jako žijící legenda :-)! Bylo docela zvláštní zjišťovat, že třeba Markétka má bratra mladšího, než je můj nejstarší syn, že víc než polovina těch lidí neumí rusky ani slovo (a prý ani slovensky, ale to jsem neměla odvahu zkusit - to přece není možný :-)?!), že su prostě o tolik starší, než někteří z nich, že je to i vidět - jsem totiž zpovykaná tím, že mně lidi většinou hádají míň, než mně je, takže mě to překvapilo. Ale člověk se stále něco učí a posouvá své hranice, takže i na tohle jsem si zvykla. Naopak mně docela pomohlo, že jsem si mohla promluvit s holkama, které dělaly nebo dělají osmileté gymnázium - protože i pro nás tento problém brzy bude aktuální, takže začínám sbírat informace. Že je budu sbírat při takovéhle příležitosti, to jsem si ovšem nikdy nepomyslela :-)!

3 dny jsme vymýšleli a zkoušeli u Siby doma. Pak jsme vyrazili. Částečně vlakem, částečně autem jsme se dopravili na místo srazu s koňmi a pak začalo to pravé putování. Bylo to... prostě ÚŽASNÝ! Báječní lidi, báječná atmosféra, legrace, písničky, samozřejmě divadlo - naše pohádka "O statečném Jankovi" (my jsme jí říkali spíš "O malém ptáčkovi a kouzelném žaludu", jenže to by neznalému neřeklo zdaleka tolik, jako nám :-)) se setkávala celkem s úspěchem, i nějaké peníze jsme si vydělali, takže bylo co jíst (jednou jsme dokonce dostali od jednoho Němce peníze čistě jenom za to, jak jsme se před představením - už v kostýmech - hladově cpali chlebem a konzervama :-))... opravdu bezva. Sice jsme kvůli koníkům museli chodit většinou po silnicích (po horších cestách se jim naložený vozík špatně táhl), ale to bylo víc než vyváženo tím pocitem, že OPRAVDU kočujeme, ne že bychom si jenom tak vyrazili na vandr s batohem, jak to všichni důvěrně známe. Musím říct, že jsem si to výborně užila.

Nakonec jsem pro odlišení byla označena jako Velká Žaba a ta původní, která na Divandru nebyla poprvé, a která se s touhle bandou zná už delší dobu, se stala Malou Žabou. Původní návrh, že by jedná z nás mohla být Žaba a druhá něco jiného, jsme obě striktně zamítly. A Velká Žaba, to zní hrdě, no ne :-)?

Loučili jsme se málem se slzami, domlouvali jsme se, kdy se zase sejdeme, na jakou akci vyrazíme, a musím říct, že to byl moc příjemný "návrat do života". A tak musím říct, že jsem moc ráda, že se mně podařilo zbavit se toho pocitu, že jsem zahrabaná doma a že se hned tak nikam nedostanu, a že jsem do toho šla i přes ty obavy, které jsem původně měla. Že jsem překonala počáteční obtíže (které zákonitě musely být) a začínám se zase vracet k tomu, co jsem dělala dřív, mezi "svoje" lidi. Protože to OPRAVDU STOJÍ ZA TO!