Stopem tam i zpátky (o nějaký rok)

Když se nakonec ukázalo, že tentokrát už doopravdy pojedeme, došlo mi, že už se mi možná ani nikam nechce. Stopovacím výletům jsem odvykla, jsem o něco opatrnější (úzkostlivější?), zapomněla jsem cizí jazyky… Ještěže kamarádka (říkejme jí třeba Míša) byla neoblomná. Zavrhla moje návrhy na tuzemské festivaly a zredukovala obsah mého batohu. "To chceš vážně táhnout náhradní kalhoty?" "No, kdybychom zmokly…?" "Prosim Tě, já mám taky jen jedny. A na co máš dvě trička?" Stejně nechápu, jak se mi do stejného batohu mohly někdy vejít věci na 2 měsíce. A záda si začala stěžovat už v Chrudimi.

Vyrazily jsme v pátečním slunečném odpoledni - jen do Prahy asi na 5 aut a na Zličínské výpadovce už nás zdraví zástup stopařů. S Míšou jsme se shodly, že stopovat tu bude ona - protože bude první blondýnka v řadě - a tiše jsme fandily na první pohled velmi nezávislému páru, který s sebou měl dokonce labradora. Večer už jsme za německou hranicí ukazovaly německým policistům české občanky, které viděli (podle výrazu tváře) možná prvně v životě, a ujišťovaly jsme je, že určitě nebudem stopovat na dálnici. Pak jsme si ustlaly kdesi ve tmě.

Ráno nás přivítaly květy rmenu všude kolem a ověřila jsem si, že vážně pořád ještě dokážu komunikovat v němčině. Tedy až do chvíle, kdy naši svačinu na parkovišti přerušil příjezd hořícího auta a vzápětí tří hasičských vozů, které zablokovaly příjezdovou cestu a přinutily nás posunout se po výjezdu z parkoviště až na kraj dálnice. Policie na sebe nedala dlouho čekat: "Tady nemůžete stopovat. Musíte se vrátit na parkoviště." "Ale na parkoviště teď auta nemůžou." "Na dálnici se nesmí stopovat." "A kde to teda můžeme zkusit?" "Na parkovišti." Někdy znalost jazyka nestačí. Ale zase jsme v lese, cestou na vedlejší silnici, potkaly nějaké borůvky.

Na západě Německa se k nám přimotali dva Francouzi s dredama. "Vy stopujete z Čech do Francie? Ale to jedete špatně! My jedeme z Francie do Čech na Czech Tek, tak nemůžete stopovat na stejné straně dálnice." Vytahujem mapu a Míša vysvětluje, že víme moc dobře, kde jsme a kam jedem, pro jistotu jsem se optala i řidiče polského kamionu, ale Francouz trvá na svém: "Hele, mně tady včera zadržela policie, kvůli tákhle malému kousku hašiše, dělali mi krevní testy a řekli mi, že do Čech musím tímhle směrem." "Hm, třeba Tě chtěli poslat zpátky domů :-)". Francouzi kroutí nešťastně hlavou, že si nenecháme poradit…

Večer v autě směrem na Paříž Míša vytahuje mobil a píše SMS rodičům. "Tak jim hlavně napiš, že Tě právě veze Afghánec a Ruska!", směje se řidič. "Ba ne. Ona píše rodičům, že už jsme v pořádku dorazily k moři kamarádovým autem." "Tak to já jsem zas pro rodiče u svého přítele.", vysvětluje Ruska. "Ve skutečnosti ale můj přítel odjel na pár dní domů na Jamajku - on je Jamajčan - a tohle je můj šéf, se kterým jsem vyrazila do Paříže na nákupy. Teď už je ale tma, tak si zaplatíme hotel a nakupovat se bude až zítra." My jsme si ustlaly kousek od benzínky s partou krotkých zajíčků.

Spalo se nám krásně ještě celé dopoledne. V poledne jsme si stopli holku, kolem které se v dalších autech motala docela početná ochranka. Když jsme zastavili na benzínce, jeden z kluků nás zval dovnitř: "Nechcete kafe?" "Ne, dík. My máme pití." A nechcete kapučíno? Čokoládu? Džus?..." Když neuspěl, nastoupil další, tak jsme se teda nechaly přesvědčit a naše řidička vysvětluje: "To jsou moji bratři. Mám jich osm." "A to vaši rodiče čekali na holčičku, nebo prostě jen chtěli tolik dětí?" " Mám i dvě sestry. A co Ty, kolik bys chtěla dětí?", ptá se mě. "Asi čtyři." "Tak málo?" Vida jak jsou ty počty relativní :-)

Z Paříže nás veze kabriolet. Už nikdy si asi nerozčešu vlasy a při větší rychlosti nemůžu na zadním sedadle ani dýchat. A takové efektní auto to je.

Další 4 stovky kilometrů se pro změnu drncáme ve starém obytném autíčku. Máma jede na výlet s komunikativními a bezprostředními dětmi. Jenže já neumím francouzky a oni znají jen pár slov v angličtině. "Jak se řekne česky Hello?" "Čau." Ještě pěkných pár minut řešily jak se speluje "č". :-)

Večer už mě v Lorientu Míša seznamuje s kamarádem Mickem, se kterým se tu náhodou před rokem zapovídala a který nás teď vezme domů na zahradu, kde si postavíme stan. Jeho přítelkyně má každým dnem rodit a on nám vysvětluje, že je tlustá jako slon a s kamarádkami nám právě připravuje maso na ohni. Jedna z těch kamarádek s sebou přivedla i dítě a pobízí ho: "S holkama můžeš mluvit anglicky. To se učíte ve škole, tak řekni něco, co umíš…" "Sit down." špitne dítě. Kdybychom už dávno neseděly, možná by tahle školní formulka mohla vyznít i smysluplně. :-) Míša mě představuje jako kamarádku, se kterou dřív trávila hodně času. "Teď už k nim ale moc nechodim, protože se bojim jejich dětí." (Bojí se všech dětí, u kterých hrozí, že by jim mohla ukápnout slina, nebo že by se snad nedejbože mohly i pokakat).

Dopoledne Míša vyspávala, až jsem ji nedočkavostí začala jemně budit. "To jsem přesně věděla, že když pojedu s "dablmatkou", bude brzy vstávat. Vždyť je teprv jedenáct!" První prohřešek jsem udělala už v Německu, když jsem Míšu automaticky upozornila, že u silnice se pasou krávy - "No a co jako?" Za chvíli mi taky vysvětlila, že jsem se hodně změnila - "Jsi teď taková mamina." (A já si už dva dny naivně libuju, že nás všichni považují za studentky jedoucí na prázdniny.) "Dřív si šla do všeho po hlavě a teď… teď do toho třeba taky jdeš, ale nejdřív si to rozmyslíš." Do toho přišla SMS od manžela: "Kluci mají zánět oční sliznice a kašel." Řešim s Míšou v čem spočívá zánět oční sliznice. Holt jsem ta matka…

Festival předčil má očekávání. Před každou hospodou (čili asi každých 30 metrů) stojí pódium s živou kapelou, která hraje s malými pauzami celý týden. Stačí jen si vybrat, u které člověk postojí, případně si zatančí. Krom toho je všude spousta stánků s keltskými skřítky, oblečením, spoustou dobrot… ani nemám potřebu něco kupovat - jen si užívám ten klid, že si můžu všechno prohlédnout a nemusím přitom nikoho hlídat. Vlastně, koupila bych sazeničku baobabu, ale ten by asi nepřežil cestu.

Poslední večer Míša s Mickem vytáhli fakule, řetízky a petrolej a přidali se na ulici k několika plivačům ohně. Mick žongloval, Míša točila a policie dorazila už za pár minut. Mnozí lidé prý provozují podobnou šou opilí a k tomu občas spolknout i pár deci petroleje, takže podobné aktivity ministerstvo raději zakázalo. Míša s Mickem to odcházejí zapít do hospody, do mě se náhodně "zamiloval" náhodný kolemjdoucí. Tipuju, že "I love you" bylo jediné, co uměl říct anglicky. Na druhou stranu spousta Francouzů uměla říct česky "Dobrou noc." Kdo je to asi učí?

Ve čtvrtek vyrážíme domů a poprvé jsme si stopli opravdické černochy :-). Čechy znají - viděli přeci fotbal - hlavně Baroše. "A to jste jely do Francie jen kvůli festivalu?" "Festival je jen takový cíl, ale baví nás i to cestování. Taky jsme potkaly spoustu zajímavých lidí." "To jste jely celou cestu stopem? Tomu nevěříme…"

Kamion do Štrasburku si musí dát povinnou šestihodinovou přestávku před Paříží, tak přeci nebudem čekat… Jenže dálnici za Paříží "pro naši bezpečnost sledují kamery" a nepustí nás stopovat ani na nájezd. Vždycky vyšlou jakousi hlídku, která nás odveze kamsi s prominutím do háje a tak se 200 kilometrů posouváme skoro dva dny po vedlejškách. Zato jsme ale o pár zážitků bohatší:

• Řidič kamionu, za předním sklem plyšový rastaman s vyplazeným jazykem, v ruce papírek… nám vysvětlil, že když už kvůli nám zastavil, rovnou ubalí jointa. "Ne děkujem, my ještě musíme mluvit cízími jazyky a sledovat mapu."
• Japonec, který nás opouštěl s přesvědčením, že jsme si z něj dělaly legraci, protože není možné, aby někdo dojel stopem z Francie až do Čech, natož za tři dny.
• Asi Arab, který začal zmatkovat, že jsme z Ukrajiny, nemáme pasy a jeho kvůli nám zatkne policie. Míša mu pas ukázala, ale odmítla ho dát z ruky a krátce na to mi doporučila vystoupit, protože "s tim prasákem dál nejedem".
• Frajírek, který nás zastavil jen tak na ulici, aby nám nabídl zaplacení hotelu, ve kterém společně přespíme, protože jsme krásný holky. Vida, člověk nemusí ani stopovat…
• Pětadvacetiletý somrák u supermarketu: "Odkud jste?" "Z Čech." "Z Čech?" "No, fotbal, Baroš, Nedvěd…" "Vole, ja su z Ostrávy!" "A co tu děláš?" "Normálka, somruju. Nemáte Startku?" Dozvěděly jsme se, že než se nechat v ostravské fabrice ponižovat za pár kaček, je lepší svobodně žebrat ve Francii, bydlet ve squotu a domů jezdit jednou za dva měsíce jen na návštěvu. Stopování to už není nic pro něj, radši si v Německu na nádraží řekne vystupujícím studentům o nepotřebný wochenticket, což je něco jako krátkodobá pernamentka na vlak.

A opět komunikační šum s policií na výjezdu z hučícího kruháku, který vede na dálnici. "Tady nesmíte stopovat." "A kam máme jít?" "Na kruhák." "Ale tam je zastavení nebezpečné, tady je odstavný pruh a auta vyjíždí po jednom." "Na dálnici se nesmí stopovat." "Ale na kruháku je to pro všechny nebezpečné." "Na dálnici se nesmí stopovat, jděte na kruhák…"

Přeci jen se nám v pátek večer podařilo překonat německou hranici a mladý řidič vysvětluje: "Jedu domů po půl roce, tak jsem zvědavý, co všechno se ve městě změnilo. Á, hodně se toho změnilo - tady (ukazuje na haldy, mezi kterými vzniká nová silnice) byl kostel." "Fakt kostel?" "Jo. Dělaly se tam skvělé diskotéky."

A v sobotu odpoledne jsme se blížily k hranici české se dvěma Němci. " Vy umíte obě německy?" "Ne, já mluvim v Německu a kamarádka mluvila ve Francii. A jinak obě můžem mluvit anglicky." On k Míše: "Jak to že neumíš Německy?" Já: "A proč Ty neumíš česky?" "Kdybych jel do Čech, tak bych se nejdřív naučil česky." A znovu k Míše: "Já si hledám v Čechách nevěstu." "A proč v Čechách?" "Protože v Čechách jsou krásný holky a já chci za ženu krásnou holku." "A měla by být i chytrá, nebo jenom krásná?" "Jenom krásná." Jeho kolega je z trochu jiného těsta: "…Taky jsme s manželkou chtěli nějaké dítě adoptovat, ale s úřady to není vůbec jednoduché. Nakonec jsme si i to třetí udělali sami."

V Čechách se setmělo, když už Míša byla doma v Chrudimi a mně čekal manžel s dětmi až kousek za Šumperkem. Zavolala jsem mu, že dojedu vlakem. Jenže poslední spoj jsem nestihla, tak volám manželovi, aby pro mě posledních 12 kiláčků dojel autem. Telefon nikdo nebere. Naštvaná vyrážím pěšky, na zádech pořád batoh, po noční silnici jen semtam projede taxík. Nakonec mě kdosi dopravil aspoň do Šumperka a tam se v rozporu se svými zásadami unaveně ptám taxikáře, zda by mě odvezl poslední čtyři kilometry. Moje poslední stokoruna mu nestačí. Zato se mi vzápětí podaří stopnout ojedinělé projíždějící auto. Ještěže existuje to stopování…

Manžel spal v posteli u dětí, ruku s mobilem pod sebou. Rozespale mě ujišťuje, že čeká kdy zavolám…