O motivaci při nápravě řeči

V počátcích svého působení jsem se spokojila jen s pochvalou, bonbónkem či obrázkem, později jsem vymýšlela možné i nemožné, úspěšné i méně úspěšné, jak účinně proniknout, samozřejmě za předpokladu dobré spolupráce s rodiči, do "hlubin dětské duše". I když na každého platilo něco jiného,velmi se mně osvědčily následující nápady: tak zvaná žákovská knížka; veřejná pochvala za sebemenší úspěch před kolektivem třídy; zveřejnění fotografie v novinách s příslušným textem; procvičování veršovánky (vlastní tvorba) týkající se nějaké konkrétní příhody dítěte. Moje vlastní osvědčené motivace byly vždy podpořeny i dalšími, např. dárky všeho druhu od rodičů či dalších příbuzných. Kromě pamlsků či zájezdů také zvířátka - kočičky, pejskové, v jednom případě dokonce kůň a terárium s hady. Ojediněle to byla vlastní iniciativa dítěte, přání, "abych mluvil jako ti druzí, bylo mi rozumět" apod. Někdy pomohlo povzbuzení, aby měla maminka či někdo jiný radost. Jonášek z Prahy si během prázdninového pobytu upravil R z lásky k dědečkovi. U Šimonka zápasícího s úpravou hlásky R způsobil doslova zázrak nápis před schodištěm na Bezdězu: "Kdo si při počítání schodů něco přeje a dobře je spočítá, přání se mu splní." S úsměvem vzpomínám i na dva chlapce a jednu holčičku, jejichž maminky se provdaly do Ameriky a chtěly, aby jejich děti nejen česky mluvily, ale i správně vyslovovaly všechny hlásky. Společnými silami a díky skutečnému zájmu dětí se nám to podařilo během jejich několikaměsíční dovolené. Jedna příhoda je však k zamyšlení. Koncem září minulého roku zazvonila u našich dveří dvě děvčátka s neobvyklou prosbou: "Prosíme vás, udělejte něco s naší spolužačkou, všichni se jí smějí, moc špatně mluví. "Jenže na maminku (Italku) zapůsobilo upozornění paní učitelky negativně. Děvčátko přešlo na jinou školu.