K rozvoji řeči potřebují děti kvalitní podněty

Jakými milníky musí dětská řeč při svém vývoji projít?

Tak tohle je poměrně obsáhlá otázka. Vývoj řeči se zakládá už v prenatálním období, kdy nenarozené dítě vnímá zvuky. Novorozeně odlišuje lidskou řeč od jiných zvuků. Proto se už na malé miminko musí mluvit, dítě díky tomu zjistí, že lidská řeč nese nějaký obsah. Dítě projde obdobím pudového žvatlání, po půlroce života začne napodobovat zvuky, které slyší. Kolem jednoho roku se objeví první slovo.

A druhá etapa vývoje?

Ta nastává po prvním roce, kdy by dítě mělo říci první slovo a postupně začít opravdu mluvit. Pokud mluví málo, je třeba už kolem druhého roku života zjistit, jestli se něco neděje – hledáme problém ve vývoji, případné výchovné chyby… Po třetím roce by už řeč měla být rozvinutá. U takto malých dětí nás ještě nezajímá výslovnost, na tu přijde řada nejdřív po čtvrtém roce. V raném věku je důležitá hlavně obsahová, sociální složka řeči.

Co dítě potřebuje pro to, aby byla jeho řeč obsahově bohatá?

V současné době je situace v této oblasti dost komplikovaná a souvisí to s médii. Věk, kdy děti usedají prvně k počítači, se rychle snižuje, a doba, kterou u něj děti stráví, také není přiměřená. Myslím, že do tří let by dítě nemělo přijít do kontaktu s televizí ani s počítačem, stačí Večerníček. Stejně děti v tomto věku děj ještě nesledují, jen tam sedí a pozorují „hýbací obrázky“. Děti do tří, čtyř let potřebují přesně to, co potřebovaly děti ve středověku (a ty to na rozdíl od dnešních dětí měly): realitu, která poskytuje kvalitní smyslové vnímání; děti si potřebují věci osahat, ochutnat, potřebují si sednout v lese na pařez, házet šiškou a poslouchat, jak bouchne… Bez smyslového poznávání světa je obsah řeči chudý, osekaný, nepřesný… Pro malé dítě je poznávání hmatem přirozené. Až časem přijdou na řadu knížky, které také vybíráme podle věku dítěte. Naopak počítač, video a televize jsou pořád stejné.

Vnímáte tento trend televize a počítačů i ve své praxi?

Troufám si říct, že televizní dítě poznám na první pohled. Mluví v krátkých a holých větách… Dětem, které zacházejí s technikou nepřiměřeně, se likviduje sociální složka řeči. Počítač dělá přesně to, co mu řeknete, v době, kdy chcete. Chybí opravdový kontakt dvou lidí, kdy jeden se mračí, druhý se směje, šklebí, je ironický… Dítě pak moc nezná neverbální složku řeči, to, co je mimo slovo. Chybí mu schopnost dialogu, komunikace v sociální interakci. Myslím, že když si děti sednou k televizi nebo počítači až po pátém roce a jen na chvilku, bohatě to stačí. Navíc hodně záleží na tom, jaký program mají k dispozici. Existují zajímavé i zábavné výukové programy, které neublíží a dá se od nich vstát, protože jsou rozděleny na krátké sekvence.

Jak učitelka v mateřské škole pozná, že má dítě problém s řečí? Nemyslím teď potíže s výslovností, které jsou evidentní na první poslech.

Učitelky v mateřské škole mají zásadní úkol – rozvíjení řeči. Nemají tedy odstraňovat vady řeči. Ale mohou zjistit, že někde něco není v pořádku, že dítě mluví nějak jinak, a taktně to sdělit rodičům. To je jejich nezastupitelný úkol – upozornit rodiče, že se něco děje, a vysvětlit jim, že teď je ten pravý čas, aby vyhledali odborníka. Ale nepomůžete nikomu, kdo pomoc nechce a nemá zájem. Jak rodiče s informací naloží, to už je jejich věc a jejich zodpovědnost.

Které vady řeči se u předškolních dětí vyskytují nejčastěji?

Kromě poruch výslovnosti například koktavost. Tu může učitelka ve školce zachytit velmi brzy a úprava řeči je pak relativně rychlá. Dalším problémem je opožděný vývoj řeči – dítě mluví málo a nesrozumitelně, dělá gramatické chyby, používá špatné slovní vazby.

A co může pro odhalení problému s řečí udělat mateřská škola?

Školka je podle mne nezastupitelná v tom, že se stará o komplexní rozvoj dítěte – rozvíjí smyslové vnímání, obratnost, zájmy dětí, kreslení. Vytipuje děti, které mají potíže, třeba málo kreslí, špatně drží tužku… Ve školkách odhalí problém, informují rodiče, ale neměli by se pouštět do „nápravy“. Pokud na to paní učitelka nemá kvalifikaci, měla by problém „přehrát“ na logopeda se státní zkouškou a pak pracovat pod jeho supervizí. Navíc je třeba, aby se do logopedické péče zapojili i rodiče. Poměrně často ke mně přijde rodina s dítětem a z řeči vyplyne, že se ve školce už delší dobu snaží o odstranění problému, a nic se neděje. Když se jich pak zeptám, jestli vidí, jak péče probíhá, zjistím, že u toho nikdy nebyli, a navíc jim nikdy nikdo neřekl, co a jak mají dělat. Ale to se nedá akceptovat! To je prostě špatně. Druhou variantou je notýsek, kam se napíše „naučte dítě Č“, pod tím je spousta slov a to je všechno. Terapie nespočívá v tom, že se opakují spousty slovíček. Rozumná kooperace mezi učitelkou a logopedem by měla zahrnovat ono odhalení a pojmenování případného problému, logoped určí diagnózu, postup reedukace a všichni společně (ideálně i s rodiči) pracují na tom, aby se řeč zlepšila.

Jaký máte názor na výuku cizích jazyků už v předškolním věku?

Existuje několik modelů výuky jazyků. Prvním je přirozená dvojjazyčnost, kdy maminka mluví česky a tatínek třeba německy. Dítě pak do dvou jazyků vrůstá přirozeně a má z toho profit. Může unést i vstup třetího jazyka. Rodiče by ale neměli v rozhovoru s dítětem jazyky střídat. Setkala jsem se s dítětem, na které tatínek týden mluvil jen česky a týden jenom anglicky, což opravdu není v pořádku. Takové dítě je zmatené, neví, jestli si má říci o jablíčko nebo the apple. Jazyk musí být vázaný na situaci a na člověka.

Děti často navštěvují i cizojazyčné školky. I to je ale pro dítě v podstatě přirozená situace, dítě stráví část dne tam, kde se mluví jen anglicky, a pak se vrátí domů a mluví česky. Když dítě chodí ve školce jednou týdně na angličtinu, naučí se barvy, umí pozdravit, nemůže mu to ublížit. Ale profit z této výuky je podle mne malý.

Cizí jazyky jsou důležité, ale někdy poněkud hysterická snaha rodičů „nacpat“ je do dětí co nejdřív a pokud možno aspoň dva kromě mateřštiny nadělá víc škody než užitku.

Do sedmi let je řeč v pohybu; když se dítě něco učí a pak v tom nepokračuje, cizí jazyk vymizí. Jedni moji známí pobývali i s malým dítětem nějakou dobu ve Vietnamu. Synek tam měl chůvu, která na něj mluvila vietnamsky. Když byli zpátky v Praze, jeli jednou metrem se skupinou Vietnamců a čtyřletý klouček se naprosto spontánně zapojil do jejich hovoru. Až tehdy si rodiče uvědomili, že jejich dítě umí vietnamsky. Ale tím, že nikdo ten jazyk neudržoval, časem vymizel.

Vadí vám, když mluvíte s člověkem, který má vadu řeči?

Pochopitelně to slyším a poznám i věci, které laik neslyší. Ale dávám přednost obsahu před formou. Znám lidi, kteří mluví precizně, ale jejich řeč je prázdná. Kvalita řeči má několik úrovní, výslovnost je jen jednou z nich. Jsou lidé, k nimž jejich drobná vada řeči patří, je to jejich typická charakteristika. Navíc se někteří lidé lépe mluvit nenaučí. Pokud je ale vada výslovnosti hodně nápadná, posluchače přitahuje a uniká pak obsah sdělení. Je třeba zdůraznit, že se leccos dá spravit i v dospělosti; některé lidi jejich špatná výslovnost limituje i v zaměstnání, a tak k logopedovi přijdou i v dospělosti. Ovšem uvědomme si, že kvalitní obsah řeči už nevybudujeme, ten se zakládá ve věku do sedmi let. A slova se dnes ztrácejí, děti mluví čím dál jednodušším jazykem. Stavba věty a způsob vyjadřování, schopnost vyprávět dnes dostávají nejvíc na frak.

Jak zvládnout častou bolest učitelek – hlasovou únavu?

V první řadě se nesmí křičet. Ale hlučný dětský kolektiv, to je realita. Pokud už únava hlasu nastoupí, je to především záležitost pro foniatra a je už většinou dost pozdě. Proto je lépe hlasovým problémům předejít, natrénovat si techniku řeči, která nám hlasivky nepoškodí. Hlasově šetrná je relativně tichá řeč (nikoli šepot!) a měkké hlasové začátky, tedy vázaná řeč. Pokud na děti mluvím „sekaně“, škodím si poměrně dost. Ale práce s malými dětmi je vždycky hlasově velmi náročná. Program bychom měli řídit tak, abychom pokud možno aspoň část dne mluvili v situaci, kdy jsou děti zticha. Zapojujeme výraznou mimiku, gestikulaci, to vše nám pomůže ušetřit hlas. Pomůže nám také vlhčení krku (pitný režim) a především pořádné léčení infektů! Pokud máme zánět v krku a nemocné hlasivky, měli bychom mluvit co nejméně a neměli bychom nemoc přecházet.

Co vás na práci logopeda baví?

Když jsem začínala pracovat, měla jsem pocit, že čím víc budu vědět, tím to půjde rychleji. Časem jsem si ale zvykla neřešit jen zjevný problém, ale jdu po příčině. Pokud ji najdu, musím přesvědčit rodiče o tom, co by podle mne měli dělat (a často je to něco jiného, než čekali – místo sykavek cvičíme zpočátku třeba povolené svaly obličeje). Pokud se totiž podaří odstranit příčinu, je to, jako když se prohrábne strouha a uvolněná voda dokončí práci za nás. Řeč se rozběhne a rodiče často říkají, že to jde „samo“. Zjišťuji, že do logopedie patří i výchova. Snažím se naučit rodiče, jak mají s dítětem zacházet, jak řešit výchovné potíže, aby jejich dítě rozumně rostlo. Děti, které mají těžší vadu, ke mně chodí dlouhodobě. A já mnohdy obdivuji ty maminky, které s dítětem léta cvičí a pracují, a přitom mi musejí v podstatě slepě důvěřovat, nevědí, jestli se dočkají nějakého výsledku, možná někdy ani úplně nerozumějí tomu, co mají dělat. Nedávno mi telefonovala maminka jednoho chlapečka, který měl rozštěp, přidal se mutismus, pracovali jsme spolu několik let. A když nastoupil do školy, maminka zjistila, že se zúročilo všechno, co několik let dělali – Tomášek byl zvyklý dělat úkoly, a tak ho nástup do školy nijak nerozhodil. A maminka volala dva roky poté, co ke mně přestal chodit, že Tomáška čeká operace zubů a že chce, abych mu držela palce. To bylo moc příjemné.

PaedDr. Dana Kutálková se narodila v roce 1951. Vystudovala logopedii na Pedagogické fakultě UK, učila na škole pro děti se zbytky sluchu. Nyní pracuje jako klinická logopedka v pražské Nemocnici Na Homolce. Je autorkou řady publikací o dětské řeči, v nakladatelství Portál vydala knihu Logopedická prevence (2002), v Gradě knihy Vývoj dětské řeči krok za krokem a Jak připravit dítě do 1. třídy. V nakladatelství Galén jí vyšla kniha První třídou bez problémů. Ve vydavatelství Septima spolu s autorským kolektivem vydala řadu metodik reedukace řeči.