Hovory H aneb naše kakací peripetie

Snažím se o svého druhorozeného starat nejlépe, jak to jen dovedu. Pečlivě každé dvě hodiny sleduji, zda mi už nedává vyplazeným jazýčkem na vědomí, že jeho bříško je opět plné hladu, kontroluji tělesnou teplotu, aby neprochladl nebo se naopak nepřehřál, pečuji pokud možno o jeho psychosomatický vývoj a bráním jej před nájezdy jeho staršího brášky, který by jej nejraději samou láskou snědl (někdy doslova, párkrát již začal ochutnávat...).

K mateřským starostem patří samozřejmě již dříve zmiňované plenky. Však ono „jak často, jaké množství, jaké barvy, hustoty a zápachu“ bývá patrně nejčastějším tématem hovoru mezi sdružujícími se matkami stejně nebo alespoň přibližně stejně starých dětí. Promiňte mi ten výraz, ale hovínka se tak často stávají objektem obdivu, překvapení a často i chvály. Myslím, že příliš nepřeháním, když vyslovím názor, že řada milujících matek si při líčení defekačních dovedností svých robátek počínají jako rybáři, jejichž paže se při líčení velikosti úlovku od sebe víc a víc vzdalují.

Při podobných hovorech svěsím hlavu mezi ramena a zarytě mlčím. Můj synek, to sladké robátko, se totiž rozhodlo, že svou maminku podobných nevoňavých záležitostí ušetří. První dva měsíce své útroby vyprazdňoval předpisově každý den, ale pozvolna začal pauzy mezi jednotlivými porcemi „hořčice“ prodlužovat, až jsem si dělala starosti, zda je vše v pořádku. Dětská paní doktorka mě ubezpečila, že u plně kojených dětí něco takového není neobvyklé, že složení mateřského mléka je natolik ideální a plně přizpůsobené potřebám dítěte, že ono prostě nemá co vylučovat. Pauza mezi jednotlivými stolicemi tak může trvat až deset dní, aniž by bylo třeba dělat si vrásky. Nicméně alespoň jednou za týden že se mám snažit mu rektální rourkou pomoci ulevit.

Do značné míry uklidněná a vyzbrojená nedocenitelnými radami jala jsem se sledovat, kdy naposledy došlo ke kýžené události. Pokud jsme přestoupili týden, muselo dojít k naznačovanému úkonu, který jsme já i můj syn (často i zbylí dva členové naší domácnosti) bohatě komentovali. Nezřídka se synkovi povedlo, že v okamžiku, kdy jsem došla k závěru, že už máme konečně hotovo, nečekaně naposledy zabral a poctil mě vrstvou stráveného mléka, jež mi najednou pokrývalo minimálně třetinu povrchu těla. V tu chvíli měl veškeré sympatie mé dražší polovičky (i když věřte, v těch chvílích mi moc drahý nebyl), manžela, který se ohýbal v pase a pro hurónský smích nebyl schopen pokračovat v důležitém telefonickém hovoru s kolegou, jenž zrovna vedl. Mé sladké miminko rozradostněno jeho reakcí, se na mě tak sladce usmívalo, že mi nezbývalo, než se rovněž usmát do jeho rozzářené tváře, odstranit ze sebe opatrně potřísněné kusy oděvu a dokončit jeho očistu.

Když jsem se někdy byť jen jedinou větou zmínila o našich dlouhých pauzách před ostatními matkami, byla jsem posléze zahrnuta množstvím nejrůznějších otázek, varování i doporučení, jak docílit synovy častější defekace. Byli jsme v obrovské rodině rodin jakýmisi bílými vránami, no možná spíše černými ovcemi. Nakonec jsem se začala „plenkovému tématu“ vyhýbat a pokaždé, když o něm někdo začal, snažila jsem se stát neviditelnou, jen abych byla dalších dobrých rad a projevů soucitu nad nenormálností svého dítěte ušetřena.

Po nějakém čase mi syn začal do kakacího systému vnášet zmatek a to tehdy, když bez varování (když pominu celodenní rozladěnost) nadělil do své plenky ono zapáchající dílo. Vzhledem k tomu, že je téměř výhradně v látkových plenách, měli jsme s manželem oba neskrývanou radost, když toto vyšlo zrovna na dobu, kdy měl „službu“ ten druhý. Každá taková událost byla pochopitelně opatřena ohlašovací povinností. Moji rodiče pokaždé oslavili vnoučkův počin malým „frťanem“ dobrého alkoholu (jakákoliv možnost oslavovat se vždy vítá, jak mi vysvětloval můj tatínek).

Dnes jsem po dlouhé době otevřela deníček našeho staršího syna, který jsem mu poctivě psala od 4. měsíce jeho prenatálního života. A víte co? Najednou jsem zjistila, že s ním jsem řešila ten samý problém. Jak snadno člověk zapomene na události, jež se staly před třemi roky! No, ale zase je pravda, že následovaly jiné životní etapy a události v životě našem i našeho syna (posléze synů), které tyto plenkové peripetie celkem snadno překryly. A tak budu muset co nejdříve opět začít psát deník našeho mladšího potomka, aby ony události, jež věnčí jeho zatím tříměsíční cestu životem, neupadly definitivně v zapomnění. Už se těším, až se za třicet let můj muž při čtení deníčků našich dětí bude královsky bavit, když si vybaví, jak jsem bezradně stála uprostřed obýváku před růžolícím spokojeně broukajícím drobečkem, ohozená od pasu výše jeho nepříliš vábně zavánějící „hořčicí“...