Workoholik

Ráda bych znala Váš názor na způsob života mého manžela. Je možné, že jeho chování je "v normě" a já reaguju nepřiměřeně.
Jsem momentálně na mateřské dovolené. Veškerá péče o dceru leží na mé osobě, protože manžel bud je v práci, nebo pracuje doma, nebo je velmi unaven a nemůže vůbec nic dělat. V poslední době už to došlo tak daleko, že odchází ráno do práce s tím, že mi slíbí, že přijde včas (dohodli jsme se, že do 18:30hod, tak aby ho malá alespon viděla). To stihne tak max. 1x týdně. V ostatních dnech odchází ze zaměstnání až ve chvíli, kdy ho vrátná upozorní, že ji končí pracovní doba a že hodlá zamknout budovu. Když mu náhodou zatelefonuju, aby s dcerou promluvil a dal jí alespon "dobrou noc", tak mě nevrle napadá slovy "neotravuj, mám tu problém a vrátná mě ve 20:30 vyhodí". Když přijde domů, poručí si večeři (naservírovat na stůl, protože on je velmi unaven) a pak opět zasedá k PC, vyndavá disketu a většinou tak do 1-2 hod ranní sedí u počíče. Komunikace se mnou veškerá žádná - pominu-li výpady typu "neotravuj, mám tu problém, zdržuješ mě". Se zatnutými zuby vždycky "přežiju" týden a říkám si, snad víkend bude lepší. Není - obykle spí do oběda, pak zasedá k PC, kde zůstává do pozdních nočních hodin. Pravdou je, že někdy se věnuje i dítěti - např. jdeme společně na procházku. Ale ihned, jak přijdeme z procházky, je konec. Odhání malou od sebe, že má práci. Je mi z toho smutno.
Smířila jsme se s tím, že jsem na všechnu práci v domácnosti a na všechny starosti sama (dokáže dlouho mluvit o tom, že cestou z práce koupil rohlíky nebo že zametl...). Vedeme o tom v poslední době dlouhé debaty - únavně, hlavně pro mě, protože je to pořád dokola - sliby, které nesplní. Sám přiznává, že má zdravotní problémy - nemůže spát, bolí ho žaludek aj. Já mám pocit, že nedokáže vypnout. Nedokáže si odpočinout. Nemá žádné přátele, nesportuje, když náhodou nějakou akci zorganizuji já, tak to má vždy stejný scénář - jdeme pozdě, protože měl nějakou velice důležitou práci na PC, která by nepočkala, až se vrátíme. Takže hádka při odchodu, zkažená nálada ... Snažím se ovládat a tvářit se před malou, že se nic neděje, ale ono se těžko vysvětluje takhle malému dítěti, že po ní např. chci, aby jedla u stolu a tatínek jí u počítače.
Nevím co mám dělat, jak ho přesvědčit, že "nejen prací živ je člověk" a že dítě mu vyroste strašně rychle. Někdy si říkám, že by bylo možná lepší "sbalit si kufry a jít o dům dál", dokud je dcera malá (tenhle problém řešíme v podstatě od jejího narození). Ale nedokážu to. Asi k němu mám ještě stále nějaký citový vztah. Pořád věřím, že se dokáže změnit - srovnat se a žít jako normální člověk. Jeho rodiče mi argumentují tím, že když chci, aby vydělával hodně peněz, tak musí pracovat tolik hodin (nevím, ale před nástupem na MD jsem vydělávala víc než on a chodila jsme domů o několik hodin dřív než on, tak myslím, že tady ten problém nebude. Jsme oba vysokoškoláci a dělámi přibližně podobnou práci). Manžel je příliš precizní a sám si vymýšlí úkoly. Na tom neshledávám nic špatného, je-li to v rozumné míře, ale takhle? Jak z tohoto bludného kruhu ven? Na koho se mám obrátit? Možná by se v některé ze slabších chvilek dal přesvědčit, aby vyhledal odbornou pomoc.