Manželská krize

Cítím v sobě totální zmatek,prázdnotu,strach a kdoví co ještě,..(relativně přirozené věci) a nevím jak dál, ale hlavně bych chtěla znát názor Vás jako odbornice. Jsem pracující matka pětileté dcery v osmiletém vztahu s manželem, který je skvělým tátou,ale netají se tím, že je se mnou hlavně kvůli dceři. Není to málo,ale kde jsem se ocitla já jako žena a manželka? V 33 letech , kdy bych měla být v plném rozkvětu se cítím prázdná a uvadlá. Snad je to způsobené tím, že ho mám stále ráda, že mě pořád přitahuje. Bydlet bydlíme, finanční zázemí se snažíme řešit společně, snažíme se vychovávat naši ratolest, některé víkendy i dceru z manželova prvního manželství ( je ji 12 a začínají s ní být nemalé problémy). Je to málo? Nevím. Každopádně si už neumíme povídat, neumíme žít spolu, pouze vedle sebe.On chce klid nejlíp se sluchátky na uších, případně vypadnout ven s partou s převažující účastí kamarádek ( ženský rod je správný). Někdy si říkám, že všude je něco a spílám si, že mohu být ráda za to co mám, ale někdy je mi opravdu mizerně. A horší je to od doby, kdy jsem zjistila,že má manžel „kamarádku“, se kterou prý nic nemá, jenom je mu sní dobře, povídají si, jezdí na kola, chodí na kávu (občas se vrací pozdě,spíš brzo ráno), SMS-ky fičí vzduchem… je mladá, štíhlá a hezká, jak jinak,že? Slýchám: „o nic nejde“ a „zkus to pochopit“ „nic špatného nedělám““ apod., fakt se snažím, ale marně! Cítím se podvedená,odstavená na vedlejší kolej…jsem hysterka?( což taky často slýchám) nebo je to jenom normální reakce? Abych se chovala podobně? To ne…Jednak nemám kam „odložit“ dceru (babičky jsou daleko), nemám na to žaludek a hlavně mi takové chování připadá hloupé a nesprávné.
V létě odjel manžel na půl roku pracovat do zahraničí, zůstaly jsme samy, zprvu jsem protestovala, poté jsem přivykla s nadějí, že když se na Vánoce vrátí, snad se něco změní. Změna nastala,ale mám pocit, že k horšímu. Někam se mi ztrácí, vztah stagnuje, nebo už se rozpadá? Určitě není zlý, chod domácnosti i péči o obě dcery bere vážně,ale mám pocit, že ten zbytek společného života (hlavně já) je mu na obtíž. Stále častěji slýchávám,že s náma doma nemůže být, že musí vypadnout, že se ve vztahu dusí apod., nemluvě o tom že je u nás sex a manželské soužití tabu….
Ve slabé chvílí na mě vyrukuje s tvrzeními, že musí pryč, že ubližujeme jeden druhému, že si zasloužím někoho lepšího ( alibismus?) ,pak nastane pár relativně normálních dnů a pořád do kola.
Nevím jestli jsem to vystihla správně, jestli jsem to napsala vše, což se asi ani nedá…
každopádně nedávám vinu jenom jemu, určitě mám na této situaci podíl i já, ale neumím se z toho vymotat a taky v zoufalých situacích dělám zoufalé věci… Ještě jednou Vás prosím o Váš názor, radu... a taky všechny kteří něco podobného řešili. Děkuji..