Otázka
Odpověď
Ventilace problémů
11.7.2005 13:06:00 Míša, svobodná
Dobrý den,
vlastně jsem tady náhodou, ale přesto zkusím využít příležitosti. Tak k problému. Napřed něco o mě: Je mi 25 let, jsem svobodná a bezdětná, ale už sedum let mám jednoho přítele, bydlíme u mých rodičů a společně opravujeme byt, který nám přenechali rodiče mého přítele. Asi by toho bylo hodně co povídat, ale hlavně jde o to, že nevím, co dělat se svými pocity, jak je vyventilovat. Myslím, že s tímhle jsem nikdy neměla problém, ale teď je toho nějak moc. Už dobrého půl roku si připadám pod pěkným tlakem. Leden a únor jsem trávila v Praze na školeních (pocházím z Vysočiny), abych se připravila na zkoušku, která mě čekala v březnu. Vlastně už i někdy v listopadu se vztah s přítelem dostal do krize, stalo se, že vyvrcholením toho bylo (z jeho strany), že se opil, vlítl "domu", sbalil si věci a sedl do auta, že odjede, ale rozmyslel si to, dojel na policii a nechal se odvézt na záchytku. Já v té době poznala nového človíčka, který poslouchal o čem mluvím a choval se mile a netrvalo dlouho a dostali jsme se až k polibkům, u kterých to sice skončilo, ale mému vztahu nepřidalo - na druhou stranu, jsme aspoň začali něco řešit. V průběhu celého půl roku řeším vztah s nejlepším přítelem (člověk, co mi vždy byl oporou a já se snažila být ooporou jemu), chce náš vztah přerušit a já už ani nemám v poslední době sílu o něj bojovat. Před měsícem a půl odvezli dědu do nemocnice s podezřením na mrtvičku a ohroženou hybností - naštěstí je v pořádku a zpátky doma. Za to před měsícem se vyhrotila situace v rodině u bráchy mého přítele - on je schizofrenik a nebral prášky, zhubl, zhroutil se a napadl svou manželku, takže je teď v Jihlavě na psychiatrické léčebně - jezdíme tam za ním každý týden, já samozřejmě řídím (přítel nemá stále řidičák) a taky se snažím být oporou rodičům a zkrátka celé přítelově rodině... vzhledem k tomu, že tenhle brácha přítele (říkejme mu "R.") vzhledem k tomu, že "R" už je v léčebně po čtvrté a taky k tomu fyzickému napadení, rozhodla se manželka pro rozvod, což je další nápor na všechny kolem... zkrátka cítím, že je toho na mě moc a potřebuju to ze sebe nějak dostat, jen nevím JAK. Sedla jsem do auta, odjela na lesní cestu, pustila si hudbu a asi jsem čekala, že se na plný kolo rozbrečím, když konečně můžu, ale nešlo to. Mám pocit, jak bych to v sobě už všechno předržela a nevím co s tím. Asi je těžký na to něco říct jen tak přes mail, přesto doufám, že vás snad něco napadne. Předem děkuju, snad už to, že o tom mluvím (píšu) je určitou ventilací...
vlastně jsem tady náhodou, ale přesto zkusím využít příležitosti. Tak k problému. Napřed něco o mě: Je mi 25 let, jsem svobodná a bezdětná, ale už sedum let mám jednoho přítele, bydlíme u mých rodičů a společně opravujeme byt, který nám přenechali rodiče mého přítele. Asi by toho bylo hodně co povídat, ale hlavně jde o to, že nevím, co dělat se svými pocity, jak je vyventilovat. Myslím, že s tímhle jsem nikdy neměla problém, ale teď je toho nějak moc. Už dobrého půl roku si připadám pod pěkným tlakem. Leden a únor jsem trávila v Praze na školeních (pocházím z Vysočiny), abych se připravila na zkoušku, která mě čekala v březnu. Vlastně už i někdy v listopadu se vztah s přítelem dostal do krize, stalo se, že vyvrcholením toho bylo (z jeho strany), že se opil, vlítl "domu", sbalil si věci a sedl do auta, že odjede, ale rozmyslel si to, dojel na policii a nechal se odvézt na záchytku. Já v té době poznala nového človíčka, který poslouchal o čem mluvím a choval se mile a netrvalo dlouho a dostali jsme se až k polibkům, u kterých to sice skončilo, ale mému vztahu nepřidalo - na druhou stranu, jsme aspoň začali něco řešit. V průběhu celého půl roku řeším vztah s nejlepším přítelem (člověk, co mi vždy byl oporou a já se snažila být ooporou jemu), chce náš vztah přerušit a já už ani nemám v poslední době sílu o něj bojovat. Před měsícem a půl odvezli dědu do nemocnice s podezřením na mrtvičku a ohroženou hybností - naštěstí je v pořádku a zpátky doma. Za to před měsícem se vyhrotila situace v rodině u bráchy mého přítele - on je schizofrenik a nebral prášky, zhubl, zhroutil se a napadl svou manželku, takže je teď v Jihlavě na psychiatrické léčebně - jezdíme tam za ním každý týden, já samozřejmě řídím (přítel nemá stále řidičák) a taky se snažím být oporou rodičům a zkrátka celé přítelově rodině... vzhledem k tomu, že tenhle brácha přítele (říkejme mu "R.") vzhledem k tomu, že "R" už je v léčebně po čtvrté a taky k tomu fyzickému napadení, rozhodla se manželka pro rozvod, což je další nápor na všechny kolem... zkrátka cítím, že je toho na mě moc a potřebuju to ze sebe nějak dostat, jen nevím JAK. Sedla jsem do auta, odjela na lesní cestu, pustila si hudbu a asi jsem čekala, že se na plný kolo rozbrečím, když konečně můžu, ale nešlo to. Mám pocit, jak bych to v sobě už všechno předržela a nevím co s tím. Asi je těžký na to něco říct jen tak přes mail, přesto doufám, že vás snad něco napadne. Předem děkuju, snad už to, že o tom mluvím (píšu) je určitou ventilací...
V její náručí
