Re: Jak se daří...

Peti ještě že ty babičky máme.Já teda jsem ráda, že jsem před totálním zblbnutím prchla do práce.Doma bych teda být už dýl nechtěla a už vůbec ne s miminkem. Možná je tam taky ten blok, že na období 1. Kájíkova roku života nevzpomínám moc ráda. Byla jsem strašně vyčerpaná,zoufalá a věčně vystresovaná.Taky když je člověk pořád doma, má tendenci víc přemýšlet a nimrat se v problémech a to není dobré.Teď nabírám druhý dech, jsem relativně v pohodě a taky je fakt, že práce na 4 h denně není až zase taková zátěž. Vzhledem k Kájíkovu zdr. stavu si stejně víc dovolit nemůžu a jsem opravdu moc vděčná i za tohle, protože jsem s tím vůbec nepočítala a myslela jsem si, že ztvrdnu doma do jeho 7 let.