19.7.2009 16:21:48 sovice
Re: Podobný problém
Stáňo,
moje starší dcera se vztekala. Záhy jsem se naučila šoupnout ji do vedlejšího pokoje a nepustit ven, dokud se nevyvzteká (ačkoliv to většinou vyžadovalo nějakou chvíli držet kliku
). Bylo to v rámci mé sebezáchovy, protože dětské ječivé kvílení má ten následek, že se chci taky vzteknout, což nepomůže nikomu a ničemu. Nebylo to nějak extra často, ale nebylo to až tak málo. Dítě se vyvztekalo a bylo v pohodě, celé řešení bylo emočně přijatelné i pro mne (ona se vztekla, mě to mírně dožralo, takže jsem neměla problém to jednoznačně řešit a zbytečně jsem necouvala).
U další dcery jsem předpokládala podobný postup, ale ejhle, ta je úplně jiná. Nikdy se nevztekala takovým tím klasickým způsobem. Pokyny/zákazy, které se jí nezamlouvaly, prostě s klidem a úsměvem (upřímným, beze stopy zlomyslnosti) ignorovala. Vysvětlování a opakování a tak různě taky. A na přitvrzení (tón hlasu bohatě stačil) reagovala žalostným pláčem. (Opravdu žalostným, teprve kolem 4 let se občas propracovala i k pláči a kvílení promyšlenému a vždycky jsem to uměla snadno odlišit a s takovou situací jsem se dovedla vypořádat). A já proti tomu upřímně nešťastnému pláči neměla psychickou obranu, nezřídka to skončilo mým ustoupením a utěšováním dítěte. :-(
Dodnes (9 let) je ochotná při mírném napomenutí/připomenutí (E., zapomněla jsi v předsíni aktovku) nahodit výraz hluboce nešťastné trpitelky (zatvrdila jsem se už před lety, jinak by u nás doma fungovalo vše podle ní
)
Pro mě bylo snazší poradit si se vztekem dítěte než se žalostným pláčem.
Odpovědět