Re: Nedobrovolně nepracuji

Demeter, když to čtu tak si představuju, jak neuvěřitelně silná musíš být ženská, protože já bych to na tvém místě nedala. Nedovedu si to vůbec představit a ještě se staráš o nemocnou dceru, přitom spousta lidí by od této situace utekla do práce. Zkoušej si představovat, že tvoje dcera ti za tohle jednou poděkuje- nemocná nebude pořád a ty neztratíš svůj potenciál, ten nikam nezmizel a budeš ho uplatňovat dalších třicet let a určitě všechno doženeš. Jinak cítím a chápu tu nespokojenost se stereotypem, jsem doma už skoro čtyři roky a jsem vysokoškolačka. Ničí mě to a dusí mě to. Ale rozhodla jsem se, že svoje děti chci první tři roky vychovávat já. Nakonec jsem si našla, že jednou za měsíc přednáším a na to se musím hodně připravit, takže se doma učím, abych někde mohla hodinku něco mlít. Jednou za dva týdny mám nějakou kratičkou vzdělávací akci a začla jsem chodit na anglinu. Taky mám to štěstí, že si můžu domů brát klientky, takže mám tak 1-2 týdně. Děti mám neustáále nemocný, ale jakmile nemají horečku narvu je do kočáru a jdu, jestli ještě můžeš, v kočárku bude tvojí dceři taky dobře- třeba v tom vozíčku za kolo a ty můžeš za ní bruslit. Lze taky třeba založit e-shop s oblečením a jinejma vychytávkama, organizovat pobyty rodičů s dětma atd. . Myslím, že toho lze spoustu dělat z domova. Chápu, že do MC asi těžko můžeš nemocnou dcerku brát. Já bych tyhle věci organizačně nezvládala, na to nejsem dobrá.

A co se týče nespokojenosti a současné krize, možná že je to jediný způsob jak se odpíchnout a něco v životě změnit. Teď to nemůžeš brát asi jinak než jako kecy, ale fakt to tak je, úplně z tebe cítím ten potenciál, když to píšeš. Jako psychiatr ti práškama nepomůže na tvojí bolest, ale psychoterapeut ti může pomoct se zase najít. A možná se najdeš sama. Přeju hodně štěstí a moc ti držím palce.