Máte někdo všechny děti císařem a jak se s tím vyrovnáváte?

Nedávno jsem podstoupila svůj druhý císařský řez.Poprvé nebylo jiné možnosti, ležela jsem dlouho v nemocnici a vědělo se, že císařský řez je nutností.Nakonec jsem byla ráda, že jsme to s dcerou obě přežily.
Podruhé bylo celé těhotenství vše v pořádku. Chodila jsem na psychoprofylaxi, cvičení, přečetla hory knih o porodu,učila se dýchat, prolévala se asi šest týdnů maliníkem a lněným semínkem, nešetřila se, cvičila, plavala.Bohužel se vůbec na porod nic nechystalo. Byla jsem asi od pátého měsíce pořád stejně zavřená, mimi vysoko a velké. Nakonec jsem přenášela devět dní, dva dny jsem podstupovala preindukci a ta absolutně nezabrala, tak jsem šla na císaře.
Pár hodin po "porodu" jsem byla moc šťastná, potom jsem začala upadat do mírné deprese.Občas mě zabolí v břiše a já si říkám..hurá, že by už kontrakce? No a potom si uvědomím, že mimi je vlastně už venku a že už nikdy rodit normálně nebudu(třetí dítě ale ještě chceme..to už je ale automaticky sekce).Jakoby mi něco chybí. Vůbec neznám co to jsou kontrakce, poslíčky, nikdy jsem nic takového nezažila.
Když nad tím přemýšlím racionálně, tak vím, že řeším blbiny, zvláště když jsem v porodnici musela poslouchat asi pět dnů někdy dost dlouhý hororový řev z porodních sálů...Měl jste to někdo podobně, zmizelo to?
Jak k tomu přistupujete? Je tu mezi vámi někdo, kdo to prostě neřeší a je rád, že měl sekce?
Budu ráda, když sem budou přispívat jen ty, co mají k tématu co říct. Nechci tu řešit, jestli si mám zajít k psychiatrovi pro "pilule", potřebuji si o tom prostě jen popovídat.
Děkuji