Re: Regulace nájemného

Ono to nebylo a není jednoduché. Po revoluci, když se prováděla privatizace, tak byly velké diskuse, zda vůbec dopustit restituce. Václav Klaus byl proti, jiní členové kabinetu mu je vnutili. Restituce nebyly vrácením majetku, ale částečnou náhradou škod. Protože na plnou náhradu stát neměl. Koneckonců, vzato do detailu, první znárodnění proběhlo už před rokem 1948 a tím je z dnešního hlediska SPRÁVNÉ, zatímco po 28.2.1948 JE NESPRÁVNÉ. Už v tom je absurdita.

Když došlo k vrácení domů, tak to stát prostě správně chápal tak, že je vrací JEN ZA PODMÍNKY, že stávající nájmy co do trvání i co do nájmu zůstanou zachovány. Na radikální deregulaci prostě stát neměl peníze (na platy - skoro všechno ještě bylo státní ani na podpory.) V tomto smyslu je také třeba rozumět nepsravedlnosti neprovádění deregulace v době 1993-... Není nespravedlivé, že jste od státu dostali dům s již uzavřenými smlouvami, to se stane třeba při každé koupi, či prodeji, že najmní vztahy jsou zachovány. Jinak byste také nemuseli v trámci ČÁSTENÉ restituce dostat nic. (Nám, kterým stát znárodnil firmu v nájmu - třeba krejčovský salón s dílnou a malou konfekcí - jsme taky nic nedostali. STroje již samozřejmě nejsou a stejně tak finanční majetek a zásoby...)

Ale je nespravedlivé, že se stát nepostaral, aby nájmy stačili na úhrady nákladů s domem. S tím bohužel souvisí problém, že ceny stavebních prací se posunuly tak daleko, že v podstatě neumožňují zachovat princip 35% nákladů rodiny na bydlení, považovaný světově za přiměřený. Tím vzniká krize, kterou JE PŘIMĚŘENÉ řešit regulací, protože ceny nabídky a poptávky této nezbytné komodity se prostě u významné skupiny obyvatel neprotnou.

Absurní navíc bylo, že částečné vrácení (pokud dům třeba patřil před válkou německé rodině, tak se samozřejmě nevracel) vedlo k naprosté nerovnosti občanů obcí. Zatímco třeba my jsme s dvěma dětmi (každé navíc se zdr. hendikepem) živořili v 1+1 a teprve nyní, když se žena mohla vrátit po 12 letech do práce za cca min. mzdu jsme si troufli na hypotéku (2.5M - jiné řešení - výměnu apod. majitel blokoval), tak naši přátelé ze sousedního domu získali byt od města za 40000 Kč. Tehdy jsem byl na hraně toho žalovat město o možnost účastnit se privatizace (třeba bytů, které ani tak nechtěli nájemníci koupit) - pro porušení rovného zacházení s občany.

Vlády si s tím neporadily vůbec a už dneska je v hl.m. Praze problém pro nízkopříjmové skupiny (rodiny s nemocnými členy, důchodce) zaplatit regulovaný nájem. Neregulovaný nájem má vedle nákladů řadu dalších problémů, například opakované krátkodobé smlouvy, což je průšvih pro děti (změna škol; často první nájemné je nízké, po roce pak je neúnosně zvýšené; nesouhlas s trvalým bydlištěm - v podstatě ilegální - vede k problémům s hlášením dětí do škol, školek...). Vzniká taková vyděděná vrstva dětí, jejichž maminky samoživitelky se co rok stěhují, často mění práci (kvůli konfliktům rodiny a práce) atd. Řadu jic známe ze ZŠ.

Deregulace proběhnout mohla, ale zřejmě měly vyšší míru ochrany mít rodiny s dětmi, starodůchodci a důchodci v přiměřených bytech. Tak je to i v SRN a není nic divného, že část břemene sociální politiky v této oblasti nesou i majitelé. Prostě podobně jako zdravotníci podnikají v chráněné oblasti. Pokud chtějí podnikatelskou svobodu, moho dům prodat a koupit si třeba vlastní domek a se zbytkem obchodovat na burze...

Potíží dneška je, že prostě stavební boom vytáhl ceny domů na tak šílenou cenu, že jejich pronájem řada lidí nedokáže zaplatit. A zároveň stát nemá na to je podržet. Jak reaguje ministr financí na požadavky firem: Prostě zlevněte jinak nebudete stavět pro stát vůbec. Obdobně lze reagovat i v oblasto bydlení, pokud by se v krizi stalo bydlení problémem pro výžnamnější část (třeba 5%) obyvatelstva.