Re: Jsem nervní matka - co s tím?

Vždycky jsem byla kliďas a flegmatik.Nerozhodilo mě nikdy nic...i věci,které normální lidi rozhodí.
S dcerou vzteklounem mi fakt ujížděly nervy a nesnášela jsem se za tom.Žili jsme v UK,kde řvát na děti,nebo je fyzicky trestat na veřejnosti je nepřípustné.Jednou jsme byla s Dani v shopping centru.Fakt jsem se na to těšila,že si konečně nakoupím.Dani mi celou dobu utíkala z kočáru(bylo to zrovna v době,kdy se ztratila Madyline v Portugalsku a utíkat mezi tisíce lidí v shoppping centru nebylo zrovna bezpečné)Když mi utekla po 6 našvala jsem se a řekla,jsem jí,že jí ty šaty,co chtěla prostě nekoupím.Nastal příšerný řev,který trval asi 15 min.Pamatuju si,jak jsem tam stála se zavřenýma očima a masírovala si spánky..počítala jsem do 10.To byla jediná věc,která mi pomáhala před totálním nervovým kolapsem.
S Kati mám taky problém,že mi zdrhá z kočárku jsou jí skoro 2 roky.Je to nebezpečné.za ruku nechce a neposlouchá(navís se mi už tak šmikla,že jsem jí vykloubila loket).Pořídila jsem jí pořádné kšíry,které se dají použít i jako vodíto...a je klid.Prostě jí bez milosti přikšíruju,než aby mi zdrhla pod auto.
Prostě neřeš nepodstatné věci.Nebazíruj na 100% pořádku..to momentálně není důležité.Malého ber do přírody ať se v klidu vyběhá.Je to balzám i na Tvoje nervy.My jsme si s holkama nedávno sedly a poslouchaly les..krásný zážitek.Užij si každý den toho,jak ještě malý.Dlouho to trvat nebude a bude z něj vzpozející se puberťák.Když už bude nejhůř,zavři oči a počítej do 10,než se vztekneš...pomáhá to věř mi