Re: Jsem otrokem toalety

Zažila jsem něco podobného s chozením "na malou". Pokud jsem neměla záchod za zády, propadala jsem panice, potila se ledovým potem a nebyla schopná myslet na nic jiného. Nepomáhaly ani tlusté vložky, protože jsem stejně měla strach, že to proteče kolem. Děs, běs. Pak už to byl takový zamotanec, že jsem fakt nevěděla, jestli se mi chce čůrat, protože jsem nervák, nebo naopak jsem nervák z toho, jak se mi chce pořád čůrat. Lékaři to bagatelizovali, po pěti operacích se to prý může stát. Pak jsem změnila obvoďáka a ten nový mi předepsal prášky, které mi konečně pomohly. Zase jsem mohla do kina a do divadla, jezdit hromadnou dopravou a tak vůbec normálně žít. Léky mi dával doktor vždy přímo v ordinaci, takže jsem se po 5 letech teprve dozvěděla, že to jsou antidepresiva. Ale to už jsem byla v takové pohodě, že jsem je klidně mohla vysadit. Teď už je to deset let v pořádku, už si dokážu říct, že nebudu panikařit a tudíž nepanikařím. Držím palce, je to opravdu jen v Tvé hlavě.