Re: Spolubydleni

Když jsem přijela do Prahy, neměla jsem peníze na to, abych bydlela v pronajatém bytě sama, už vůbec ne na to, abych zvládla koupit bydlení vlastní. Se spolubydlícími jsem bydlela celkem 3 roky, stalo se tak, že většinou jsem bydlela s nějakým klukem, co víc většinou to byl Američan nebo Angličan. Každý jsme měli svůj pokoj, techtle nevznikly ani jednou. Problém byl, když mi pak řekli třeba ze dne na den, že v ČR končí a já musela někoho hledat znovu. Ale taky mi bylo 24-27. V tom věku to šlo. Pak jsem potkala svého dnes už několik let manžela a za 3 týdny jsme už bydleli spolu No trošku jsme to urychlili, ale my hned ten večer, kdy jsme se potkali, věděli, že k sobě patříme. Teď jsme spolu už nějakých 10 let.
Dnes už bych si bydlení s někým cizím představit neuměla. A asi už ani nechtěla. Už chci mít klid, soukromí ... nevím, jak to asi přesně nazvat.
Ale tohle stárnutí vnímám i v cestování. Kdysi jsem klidně přespala v nějakém hostelu, ale díky tomu jsem zvládla procestovat spoustu zemí. Opravdu procestovat, vidět různé kultury ... dnes už vyžaduju vlastní sociální zařízení a do hostelu bych už asi nešla. Ale je to o tom, že mám dost peněz si to lepší dovolit a hlavně mám malé děti, které beru sebou.