Utrpení a touha po životě

Pro Grainne (ale samozřejmě i ostatní): To záleží na tom, jak se k němu přistupuje. On se za tu dobu dost vyvíjel, takže teď máme pragmatický zen, hodně mystický lamaismus i zdegenerovaný „modlářský“ buddhismus spočívající hlavně v klanění se buddhově zlaté soše

Pro mě je důležité to, co jsem citoval u utrpení, jeho příčině a odstranění této příčiny. Jak už bylo řečeno, považuje buddhismus za základní příčinu touhu po životě. Takže utrpení odstraníme tím, že se zbavíme touhy po životě. To se ovšem dá chápat různě. Hodně se to právě chápe tak, že člověk hlavně medituje, vede asketický život a moc se o svět okolo sebe nestará. Já to chápu jinak.

Nejdřív jsem používal ten termín „žízen po životě“, ale večer jsem o tom před spaním přemýšlel, že to asi není to pravé ořechové. Takže termín ještě nemám. Nicméně jsem v této věci dobral cesty, která (nesmějte se! ) Je kombinací toho, co říká Buddha, ale také epikurejismu a křesťanství.

Buddha, Epikúros i Ježíš hlásali, že člověk má žít především pro dnešek:

„Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Matouš)

Takže moje resumé: Přijímejme dary, kterých se nám dostává a radujme se z nich, ale nebažme po nich ani po ničem jiném. O nadbytek se rozdělme (pamatujme na 2, 3 a 6 smrtelný hřích ). Život prožívejme, ale nestarejme se o to, co bude po smrti (Epikúros: „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“). Nejlepší způsob, jak prožívat život, je věnovat se něčemu kreativnímu. Tedy nejen spotřebovávat, ale také tvořit. Už sama kreativní činnost osvěžuje ducha. Pokud je na konci nějaký pěkný výsledek, je to navíc taková třešnička na dortu (kreativní činnost nemusí být jen umění - může to být klidně zahraničení, jak jsme tuhle povídali s Terkou. Kreativní je všechno, kdy něco vzniká, ať už hmotného či nehmotného díky zapojení naší vlastní invence).

Tak co, dává to smysl, nebo je to pěkný galimatyáš?