Začínám odmítat svoje dítě, kvůli němu musím ještě žít

Je tu někdo, kdo to dokáže pochopit, aniž by mne odsoudil? Prošel si tímhle někdo? Nebo něčí známej? Dostal se z toho? Je to jen další z fází sebepoznání a deprese? Co bude dál? Budu jí chtít "vzít s sebou", aby se tu nemusela trápit se mnou?

Někam se mi zašil smysl života a není k dohledání. Drtí mne sobecká a velmi manipulativní matka, která v životě nezažila nic výjimečně špatného, mnoho z nás toho má za sebou mnohem víc, přesto je největší chudinka ze všech. Drtí mne nevyřešené majetky (spíš dluhy)z manželství s otcem mojí holčičky a neustávající průda od něj. Žiju jen ze setrvačnosti. Funguju, protože prostě musím. Musím nakrmit a obléct dítě. Poslat jí do školy. Postarat se o ní. Otec si jí občas bere. Střídavku odmítl, nechce dceru vychovávat, nechce se o ní starat. Chce se s ní jen jednou za 14 dní pomazlit a pochlubit. Kdyby došlo na nejhorší, nechá jí na krku někomu z rodiny nebo v děcáku. Řekl mi to jasně.

Za posledních 8 let jsem zažila mnoho pádů na ústa, pořád se brodím v bahně a pořád se to nelepší. Párkrát už to vypadalo nadějně, ale pokaždé se to zvrtlo a bylo ještě hůř.

Prožila jsem a postupně zvládla několik zlomů. První pocit vítězství, když poprvé zabrala AD byl tak povzbuzující. Pak několik propadů, změna dávkování AD, úplná změna AD, vysazení AD, znovu propad, znovu začít brát AD, znovu několik změn dávkování a změna AD.... Při posledním propadu mne právě zastavila představa, jak po... dceři život...Když to řeknu hodně zjednodušeně, neskočila jsem jen pro to, že jsem si představila, jak by jí bylo blbě, kdyby mě tam našla...něco jako "přece to nemůžu mojí kočičce udělat, kvůli ní tu musím zůstat" A dneska večer jsem zažila strašný nával nenávisti k dceři "ty za to můžeš, že se tu musím trápit, kvůli tobě ještě nemám klid"

Vlastně pokaždý, když se mi udělá hůř, je ten propad větší, prudší a ... bojím se, co bude dál??? Co budu chtít udělat příště??? Najde se mi v hlavě něco, co mě zastaví??????????

Hned v pondělí půjdu k mojí psychiatričce.

Dceru miluju. Teď tu vedle mne leží a kouká na telku a já tu nad ní bulím jak želva. Jak se mi v hlavě může vůbec honit tak hnusný myšlenky????????? Náš chlap je bezva, žít se mnou musí být šílený, se divím, že z toho už taky není napůl blázen.

Chce se mi strašně spát a už se nikdy nikdy nechci vzbudit.