Re: začínám odmítat svoje dítě, kvůli němu musím ještě žít ten můj totálně podělanej život

Kouličko, ano, znám, jako kdyby secvakalo pár magnetků...doufám, že aspoň v dobrém.
V tomhle stavu to chce vyhledat ihned někoho na pomoc...i kdyby jen hodně dobrou kamarádku...kohokoliv, kdo "pohlídá" ty krizové chvíle.

Jinak nedávno mi takhle povídala paní, která se točila v podobně bludném kruhu, že paradoxně právě takovýhle okamžik ji - jela po dálnici a v jednom zlomku vteřiny ji napadlo nabourat do mostního pilíře - probral a jakoby "vzbudil" jako takové "nakopnutí"...a dala se následně do toho (úspěšného) rozmotávání klubíčka...

Ono AD jsou někdy samozřejmě nezbytná, jenže prostě většinou jen tlumí (tok mysli a přidružených emocí, i když prostě někdy není zbytí a jsou životně potřeba), většinou ale neřeší tu podstatu věci...chce to proto vzít, uchopit ze všech možných stran...
Ono vůbec je nejlepší hledat všechny souvislosti a budovat rovnováhu po všech stránkách, i kdyby po malinkatých krůčcích.


Tyhlety "aha" jsou právě těmi malinkatými krůčky...a někdy je to pořádný skok .
Doufám, že už se dokážeš v tuhle chvíli podívat na věc z nadhledu...s odstupem.