Re: začínám odmítat svoje dítě, kvůli němu musím ještě žít ten můj totálně podělanej život

Kouličko, opravdu s Tebou cítím,určitě máš i silný pud sebezáchovy, že jsi sem dokázala napsat! Mám podobné pocity jako ostatní, soucit, obavy o Tebe i Tvou holčičku, naději, že brzy bude lépe, nebo, že jakmile bude lépe, bude to sakra stát za to. Silný člověk si dokáže říct o pomoc a přijmout ji, občas to potřebuje každý. Mnoho zvlášť mužů zahynulo na neschopnost si o pomoc říct. Přidám něco snad důležitého, co jsem četla o sebevraždách: mnoho z nich je spácháno impulzivně,dá se tedy použít taktika podobná jako u závislostí, kde impulzy taky hrají svou roli: Když je nejhůř, když přichází impulz, říct si: OK, dobře, ale počkám (1 hodinu, 1 den, 1 týden) ať vím, že nedělám chybu, ale rozhodnutí. A mezitím nabrat druhý dech, vyspat se, kontaktovat kohokoli, nebýt sama. Z těch, kdo impulzu podlehli a přežili, se většina poté rozhodla pro život. A určitě bych ti přála kvalitní psychoterapii, moc dobrá je i skupinová, ideálně obojí. Mít po svém boku blízké lidi, kteří bojují s podobnými draky, opravdu pomáhá. A ti lidi jsou skuteční, mnohdy šikovní, sympatičtí i obdivuhodní. Blízcí lidé, před nimiž nemáš tajemství,nemusíš předstírat či hrát svou roli, člověka zahřejí na duši. Svěř se, vybreč se, nech se pofoukat, dokážeš to! Upřímně ti držím palce.