Slunce nevím, zda přímo psychiatrický - to na léky nebude, možná psychologický.
To, že jsou lidé, kteří dovedou jiné emocionálně nabíjet či vyčerpávat - to je podle mého realita (ač jsem převážně pragmatická), určitě je znáš.
A nemusí jít o problém zakladatelky - to, že vnímá. Ona je prostě emočně zranitelnější, energeticky vlastně využitelná.
Myslím, že pokud se staví psycholog, vysvětlí to hezky, že je to spíš psychiatrický problém těch lidí (nebo psychologický), že se lípnou na někoho, kdo je takhle zranitelný.
Například my oba s manželem v osobním kontaktu s naprosto cizími lidmi působíme jako katalyzátor. Buď se nám svěří se svým štěstím (a že jako naférovku to řeknou), nebo se před námi poštěkají jako dva psy. Sama vůbec přitahuju kohokoliv nestabilního (možná vysílám nějaké signály - třeba pohybového). Může být ulice plná lidí, jedinej cizí opilý tvor... jedno jakého pohlaví - se prostě na mne pověsí, pravda, podobně na nás reaguje kdokoliv na dovolené osamělý nebo někdo jinak zranitelný (třeba zdravotně)
Nejsme nápadní vzrůstem, vzhledem ani chováním.
V čekárně u lékaře si přesedne 5 lidí, aby u mne nebo u manžela (v čekárně jiné a jindy) přistál někdo, kdo si chce povídat.
Ksicht vstřícný nemáme a běžně působíme prý spíš odtažitě.
A to mám posvěceno opravdu i psychology i terapeutem, že za to fakt nemůžu
) nebo nemůžeme. To, že jsme se potkali my dva, co to mají stejně je prý shoda opravdu vzácná, většinou to vyvolává spíš rozbroje, když se někdo nalepí na jednoho z páru, druhý většinou startuje.
Jinak si nestěžujeme, už se umíme bránit oba, jen nám to připadalo hodně zvláštní, protože sami tohle neděláme, proto jsem to zkoumala - dál, proč to tak je.