Porod v porodnici ve 30. letech

Včera probíhal u babičky (98) generální úklid, při kterém se nám podařilo vyhrabat ze šuplíků starých almar sedm úhledných desek porodních záznamů, rodných listů (dávno se musely všem opatřit nové), prvních fotografií, krásně seřazené v deskách, secvaklé, holt, děda byl pečlivka, když už něco, tak pořádně, léta to nikdo nenašel
Popravdě jsem vůbec nevěděla, že bábi rodila v porodnici, dítka - mimochodem, pro Monty, jména : - jsou ročníky: Leopold Johann (1933), Konrád Josef (1934), Josef Eduard (1935), Erich Vincent (1936), Albert (1938), Heidemarie Anděla (1940) a Zbyšek (1942) - německý původ nezapřeme, jména v plném znění jsem slyšela poprvé, Konrád je už desítky let jenom Josef, Leopold jenom Jan, Heidemarie Maruška...

Tak jsme se nějak začali rozprávět o porodech v tehdejší době, osobně jsem měla takový názor, že to muselo být hrozné, pod postelí šváby a lékaři jdoucí z piteven Bábi se ale vyjádřila, že se doma rodit bála, že chtěla lékaře (maminka jí umřela v dětství při porodu nejmladší sestry).
Naopak, prý všude sterilní čistota, lékaři a sestry rukavice. Nejdelší porod měla přes třicet hodin, bez zásahu, nástřihu, s jedním doktorem (!), bez přerušení. Jedna sestra se věnovala pouze utěšování, povídala si s ní, popisovala, co se děje v těle. Po porodu jí (až na jednu výjimku, kdy se malý narodil přiškrcený) nechali nějaký čas s dítětem samotnou, až potom, co otestovali sací reflexy, tak ho na téže cimře umyli, očistili a zase dali k mámě, kde už zůstalo, aby mohla probíhat přirozená laktace a kojení... Tatík mohl být nonstop s matkou, pokud bylo všechno v pořádku, odchod po dvou-třech dnech.

Tak si říkám, že byli oproti komunistům vcelku pokrokoví a proti hrůzám, co kolikrát prožili naše mámy - manželé přes sklo, od měsíce Sunar, aby se matka mohla zapojit co nejdříve do pracovního procesu za blaho lidu, dítě jen ke kojení - měli za první republiky docela pohodové porody a standart lidského přístupu mnohdy výš, než dneska