Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství

Mno, nemůžu říct, že bych svoje dětství vnímala jako trauma... vlastně si vybavuju jen jeden jedinej zážitek, kterej mne opravdu zasáhl, i když ve srovnání s tím zbytkem vlastně "o nic" nešlo.
To, že mne doma mlátili a byli tak nějak všeobecně hnusní (od mých sedmi let, dokud žil dědeček, měla jsem hezký dětství, i když byl děda sexuální deviant a spoustu věcí, co se tehdy děly mi secvakly až později, když jsem se to dozvěděla) mi celkem nevadilo, protože jsem ty lidi znala a věděla, jací jsou, proč to dělají a že za to vlastně nemůžou.
Co mne fakt hodně dlouho mrzelo a co souvisí s tím jmenovaným "traumatickým" zážitkem bylo to, že se na mne vykašlal vlastní otec. Že mi nedal šanci. Dneska už taky vím nebo aspoň tuším proč - je to prostě citově oploštělej blbeček, sám otce nepoznal, je nemanželský a pokud vím z vyprávění, taky si prošel tím, že ho v dospělosti vyhledal a otec ho vyhodil a prosil, ať už ho nikdy nekontaktuje, že by mu to "zničilo život", protože o jeho existenci jeho rodina neví - ale když jsem byla dítě, tak jsem nic z toho nevěděla a bylo to celkem nepříjemný.
On se totiž jednou zničehož nic objevil, to mi bylo tak osm, a vzal si mne na víkend na chalupu. Už měl novou přítelkyni, ta chalupa byla jejích rodičů, dodnes si dost živě pamatuju, jak to tam probíhalo a vypadalo... a i když přes město, kde jsme bydleli na tu chalupu jezdil prakticky každý víkend, nikdy se už neukázal. Než mi došlo, že už nepřijede, proseděla jsem dost sobot na chodbě u výtahu a čekala, kdy přijede "tatínek". A ten pocit naděje s každým pohybem výtahový klece a pak zklamání, že to není on je dost... nezapomenutelnej.
Pak jsem ho ještě viděla za okolností, který snad ani nebudu popisovat, bylo to tak nechutný, že se z toho moje nejlepší kamarádka, která byla při tom rozbrečela a nechápala, jak "s tím" můžu žít. No, co mi zbejvá, že jo.
Jestli mne to nějak ovlivnilo - asi jo. Nevím, co to je mít tátu, nevím co je být "tatínkova holčička", nikdo se ke mně nechoval jako k ženské (kvůli dědečkově deviaci samozřejmě všichni chtěli, abych byla kluk) ani jako k "holčičce", takže mi ty ženský věci nejdou a už asi nikdy nepůjdou.
Ale pižlat si kvůli tomu nic nebudu.