Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství

Moninko,

je mi 35 let. Minulost rozepisovat nebudu, jak se rika, bylo by to na knihu. Ani mi neodbylo 18 a odesla jsem z domu. Hazardovala jsem se zivotem hodne. Pokud se vyskytnul vztah, ktery mohl byt vaznejsi, tak jsem to ukoncila. Zdrhala jsem pred muzi. Nicila jsem se, celkove. Na sebevrazdu jsem nikdy nemyslela, ale chronickou depresi trpim do dnes. Naucila jsem se s ni existovat, da se uz zvladnout. Pomohlo mi o mem detstvi a dospivani mluvit. Mela jsem obdobi(nejak po dvacitce) kdy jsem nezavrela pusu a mluvila a mluvila s "kazdym, kdo chtel slyset". Se sebevedomim jsem nejak problem nemela, jsem clovek, ktery se naopak zatnul a tvrdohlave sel dal.
Muj manzel to prochazel se mnou. Byl prvni muz,od ktereho jsem neutekla, teda ja utekla, ale on me nasel. Znovu a znovu. Velmi nezavisly clovek jsem do dnes. Ale uz jsem se naucila verit manzelovi. Sve deti miluji. Muj manzel a deti me naucili objimat, davat pusy, pohladit. Jen mam jeste stale problem si nechat sahnout treba na hlavu, nebo na tvar. Ale i to je uz lepsi.
Ze jsem introvert beru jako plus. Je to ma natura.

Pomuze ti, kdyz se zacnes vypovidat ze svych myslenek, rozebirat je, mit nekoho, kdo bude poslouchat, kdo ti rekne, zes prozila hrozne obdobi, ale ze uz je to pryc. Nevim, jestli jsi vdana, jestli mas deti. Ale mit nekoho nablizku, kdo te vezme takovou, jaka jsi. Kdo te nebude snizovat, ale bezvyhradne milovat.
Preji ti moc stesti.