Nemůžu mít další dítě, ale přesto po něm stále toužím

Čas od času to na mě dolehne, jako právě teď, poslední dny nad tím uvažuju pořád dokola... Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ideálně děti s malým věkovým rozdílem. S partnerem jsme si naplánovali tři, jenže člověk míní a pánbůh mění, že... Dětem bude v zimě 5 a 2 roky, připadá mi že čas letí jako blázen, nějak moc rychle oba vyrostli... No a opět se ve mně probouzí touha ještě po jednom miminku. Jenže naše současná finanční, bytová i vztahová situace to bohužel neumožňuje a jak to vypadá, ani vyhlídky do budoucna nejsou nijak příznivé. S penězi je to těžký boj už dlouhou dobu (s čímž samozřejmě úzce souvisí i stav bydlení), mladší dítě má zdravotní problémy, všechny miminí věci jsem už prodala nebo rozdala, mezi mnou a chlapem to taky není zrovna ideál. Jsem si naprosto vědoma toho, že přivést do těchto podmínek plánovaně další dítě by bylo čiré bláznovství a nezodpovědnost. Jen jak tu touhu v sobě potlačit, umlčet? Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že ještě nejsme kompletní rodina, ten poslední malý člen mi tu stále chybí, do toho mi dcerka často připomíná, že by k bráchovi ještě chtěla sestřičku... Jasně, můžeme mít další dítě třeba za 5-10 let. Ale nechtěla bych mít malého "jedináčka", tímhle jsem si na vlastní kůži prošla v dětství a dobrovolně bych to svému dítěti neudělala. Jak se tedy smířit s definitivním počtem dvou dětí, když citově a pocitově to pro mě není konečná?