25.12.2013 21:31:47 bych
Argumenty pro nové bydlení
Jsme tříčlenná rodina (cca 35,30,3) (rozrůstat se jistojistě neplánujeme) a žijeme v 3+1 na sídlišti. Vyhovuje nám to. Známe velmi dobře okolí, máme tu přátelé, zázemí, rodinu.
Zoufale pociťujeme potřebu pokoje (pracovny) navíc. Není to nezbytné, žít se bez ní dá a tu potřebu pociťuju ze všech nejvíc já, to je asi podstatné říct.
V realitách jsem pracovala, než jsem nastoupila na mateřskou, teď při rodičáku dělám jinou práci, ale realitní trh v našem okolí sleduji tak nějak konstantně, přesto, že bydlíme relativně slušně. Nikdy jsem ale nic neřešila, nikde jsme se dívat nebyli, nesmyslné ceny i byty. Okolí měnit určitě nechceme.
K jádru pudla - naproti v domě se prodává 4+kk. Prostorově naprosto úžasná záležitost, velká plocha, hodně místa, vysněná pracovna, dvě wc, vyhřívaná podlaha, okno v kuchyni a výhled na rybník.. Nezávazně jsem makléřce napsala a nezávazně jsme šli na prohlídku, kde jsem se naprosto závazně zamilovala. Narovinu říkám, že asi sama. Manželovi se představa místnosti navíc líbí, ale z bytu si na zadek nesednul. Obzvláště proto, že paní před námi byla.. ehm.. prostě prase - pět let zrekonstruovaný byt byl dost vybydlený, téměř nová kuchyňská linka omšelá, všechno opatlané, rohy zdí ukopané, ze špíny na digestoři se mi navalilo, všude stoletý prach, v koupelně v jednom místě plíseň (vše nové, leč si toho asi absolutně nevážili).
Já bych si to všechno vypíglovala, jsem opak - miluju čistotu a jsme zvyklí na věčně naklizený voňavý byt. Vidím ten božský prostor, který kupuju, ne zeď, ve které musím zadělat díry, asi i znovu vyštukovat, vymalovat, zajistit nové žaluzie, zbavit se plísně..
Problém - pokud prodáme náš byt, jsme schopní dát na ruku cca polovinu ceny bytu. Na tu druhou máme hypo i teď, ale novou nám nikdo nedá, protože byt je DRUŽSTEVNÍ (anuita splacena a převod do OV v nedohlednu) a bez zástavy to prostě nejde a nepůjde. A družstevní byt zastavit nelze.
Jediné řešení jsou manželovi rodiče vlastnící byt i chalupu, které bychom požádali o pomoc se zástavou. Splácet není problém, nejedná se o závratnou sumu, prakticky jen o málo vyšší než splácíme teď. Ale manžel je proti, nechce to téma ani nadhodit, prý už pro nás udělali dost.
A mě se chce brečet, mám pocit, že právě marníme příležitost, která se nebude opakovat. V podstatě bychom si v Praze na dobrém místě pro bydlení polepšili o 20m2 a jednu místnost navíc za "pouhých" 300 tis, oproti tomu jak jsme zadlužení teď. A já bych i naprosto respektovala, kdyby tchán řekl - NE, bojím se toho. Ale měla bych pocit, že jsem pro to udělala maximum. Takhle mám pocit, že .. ani nevím.. jsem strašně smutná, dnes se mi zdálo, že jsme se stěhovali.. Ráno jsem to říkala muži a on - ale víš, že se to nikdy nestane.. :-( Jo, asi vím, ale přesto mě to asi nikdy nepřestane mrzet.
Jaké by pro vás byly argumenty proč ano? Nebo proč ne? Bojovaly by jste za nové bydlení? Přeháním?
DÍKY!
Odpovědět