Re: Po 16 letech začínám řídit

Rišulko, ale ono to jde, opravdu - já jsem teda potřebovala trochu důvěry od druhého člověka, že to prostě zvládnu! Najednou to šlo...

A fakt jsem měla fóbii - často se mi zdávalo o autě bez řidiče, které někam jede, já sedím na zadním sedadle, nedošáhnu na pedály a i kdyby, nevím, kde je brzda.
Když jsem si udělala řidičák, sny se změnily na takové, kdy jsem seděla vzadu a nedosáhla na volant. Kde jsou pedály, to už jsem věděla a vědělo to i moje podvědomí , tak to už mi tak nepromítalo.

Můj táta se zabil na silnici, možná to byl podvědomý strach, dcera ho nějak "zdědila", je jí 28 a na řidičák se nechystá ani náhodou. Moje mamka měla řidičák a nikdy sama nevyjela.

Mně pomohla ta důvěra druhé osoby a taky to, že jsem se prostě zajížděla v noci. Sice jsem se jednou na pololesních cestách o půlnoci ztratila, ale furt lepší, než nervy v provozu na rušné silnici .
A jezdila jsem sama...abych měla klid.

A ještě vychytávka pro mě - do neznámých rušných oblastí jezdím s navigací, abych předem věděla, kde odbočit, kdy přejet do jiného pruhu a tak...

Určitě to taky zvládneš, když budeš chtít, jak tě čtu, zvládlas už tolik mnohem složitějších věcí a mít k dispozici auto je tak pohodlné!
Někdy cítím za volantem takovou radost z volnosti a takovou zvláštní svobodu..., kde bych se nadála, že se k takovému pocitu někdy dostanu!