Tohle chtěla? Titul zasloužilé kašpařice? Život bez přátel?

Tři roky starý rozhovor s Ivetou Bartošovou.

Zdroj: Magazín Mladé fronty DNES
Datum vydání: 30.6.2011

IVETA BARTOŠOVÁ
NEJSMUTNĚJŠÍ PŘÍBĚH ČESKÉHO SHOWBYZNYSU

„Jiná zpěvačka by se na mém místě zhroutila,“ řekla mi pětačtyřicetiletá Iveta Bartošová. Byl květen a ona si nechtěla připustit, že ve skutečnosti se hroutí sama, že je dávno opuštěnou fackovací pannou, terčem posměchu. Netrvalo to dlouho, jenom měsíc. Už v červnu skončila na psychiatrii.

Sešli jsme se ve chvíli, kdy měla Iveta Bartošová nového milence, jakéhosi italského hochštaplera. Na podzim ho mít nebude, tušili jsme oba, zbude smutek a sto článků v archivech bulvárů.
Měla v tu chvíli taky nového manažera, se kterým chtěla vyhrávat hitparády, vyprodávat haly. Jenže Iveta Bartošová už nic nevyhraje, její doba minula, ty písně patří na jesenickou diskotéku nebo obecní slavnosti v Nýdku... Uplynul měsíc a manažer už s nevyrovnanou zpěvačkou spolupracovat nechce, nemá na to nervy.
Je to smutný příběh, protože Bartošová není špatná ženská – když je v klidu, celkem dobře se s ní povídá, když je ve formě, pořád zajímá chlapy. Nemá ale soudnost ani sílu na to, aby se vymotala z kruhu. Aby nakopala každého, kdo si z ní dělá legraci. Aby se na rok ztratila. Odmlčela. Podívala se na sebe z výšky. Tohle chtěla? Titul zasloužilé kašpařice? Život bez přátel?
Je to nejtragičtější příběh českého showbyznysu, protože nemá řešení – kam se hrabe intimní život Jitky Zelenkové nebo milostné kasaštyky Jana Nedvěda.
Bartošová nutně potřebuje peníze. Chce je vydělat jako zpěvačka, jenže její zpěv zajímá málokoho. Zato její trable vzrušují každého voyeura, upřímně těší každého idiota; a že jich je.
Ten příběh je příšerný už dávno, což lze vyčíst také z následujícího povídání. Bartošová se v něm snažila vzbudit dojem, že je v klidu. Na léčení se ale dostala ještě dříve, než dorazil náš rozhovor do tiskárny.

* Většina otázek nebude příjemných. Zvládnete to?

Pokusím se.

* Tušíte, jakou dnes máte v Česku pověst?

Když mě obyčejní lidé potkávají na koncertech, tak mě objímají a přejou všechno nejlepší, mají mě rádi. A spousta ostatních už si všimla, že někdo řídí můj život.

* Kdo?

Média, samozřejmě. Média jsou mocná.

* Proč by měla média ničit zrovna vás?

Protože na mně vydělávají hodně peněz. Když se na titulní straně objeví Iveta Bartošová, tak se to prodá.

* Pořád nesouhlasím, prodávaly by se i skandály Gotta nebo Bílé. Kdyby nějaké byly.

Já obálky prodávám víc.

* To nejste vy. To jsou vaše životní peripetie, za které si můžete sama.

Vždyť já vlastně problémy nemám, žiju celkem normální život. Jsem matka čtrnáctiletého kluka, co chodí ráno běhat se psem.

* Ano. Úplně obyčejná žena, která se například pohádkově vdá a o dva roky později se hystericky, v přímém přenosu, rozvádí.

Tak dobře, přiznávám. Můj život je buď černá, nebo bílá, nikdy nic uprostřed; taková jsem se narodila. Jsem velmi emotivní, citlivá. Bohužel.

* Podle mě jste hlavně nešťastná žena.

Ale snažím se o štěstí. I ta pohádková svatba pro mě byla výzvou k tomu, abych se stala šťastnou.

* Ale nepovedlo se.

Víte, já se od dětství s něčím peru.

* S čím?

Není to snadné vyslovit, to bych musela nařknout svoji rodinu... Ale řeknu to: stačila jedna mámina věta, když mi byly čtyři roky. Máma mi dala najevo, že vlastně nepatřím do rodiny, byla jsem druhá z dvojčat. Ta nechtěná. Až si to matka přečte, tak bude strašně trpět, ale je to pravda. A já jsem teď velmi pravdivá.

* Myslíte, že vám vzala sebevědomí?

Určitě, peru se s tím čtyřicet let. Mám malé sebevědomí a neustálý pocit viny – nevím za co. Třeba s tátou jsem si rozuměla skvěle, ale ten tady už není a velmi mi chybí. Vztah s rodinou, bohužel, nefunguje.

* Šťastná tedy nejste.

Nejsem. Ale snažím se najít nějaký hormon štěstí.

***
NARODILA JSEM SE MRTVÁ
***

* Já vám řeknu, co si o vás lidé myslí. Dělají si z vás legraci, jste pro ně symbolem lability, skandálů.

Ano, některým jsem k smíchu, ale snažím se s tím bojovat... Ještě jsem vám neřekla, že jsem měla těžké narození, po porodu jsem byla vlastně mrtvá, nebilo mi srdce. Už od té chvíle bojuju; bojuju stále... Ale moje starosti jsou vlastně minimální. Akorát se o nich píše a zveličují se, aby se na tom vydělávalo.

* Přece nepopřete, že jste například měla bizarní vztah s Ladislavem Štaidlem; že jste se dlouho tahali o syna jako šílenci...

Ten problém vznikl, protože jsem si jako jediná žena dovolila od pana Štaidla odejít.

* A sociálka dodnes kontroluje vašeho syna Artura, jestli je v pořádku?

Občas se přijedou podívat, jestli má čisté tričko a tak dále.

* To je přece hrůza.

Ale on si to přeje pan Štaidl. Já měla na chlapy smůlu, i když... Nebyla to smůla. Byla to krásná období, akorát to už dál nešlo. Nebudu říkat špatné věci o bývalých partnerech, chci s nimi vycházet dobře a vlastně jsem vděčná za těch krásných třináct let s panem Štaidlem i za dva roky s panem Pomejem.

* Vůbec vám nevěřím, že na dva roky s Pomejem vzpomínáte ráda.

No dobře, jenom půlrok byl dobrý.

* Tak proč jste s ním žila i potom?

On naším vztahem tolik živil média, že jsem nemohla udělat ten potřebný radikální krok hned, musela jsem počkat na správnou chvíli. Taky jsem chránila Artura, aby moc netrpěl. Já už před svatbou věděla, že je všechno špatně, akorát to bylo moc rozjeté.

* Jak – rozjeté?

Mediálně.

* Člověk přece nemůže řídit svůj život podle médií.

Jenže pan Pomeje to umí s médii tak dobře, že by nám velmi ublížil... Zároveň musím uznat, že ho měl rád Artur, k tomu jsem přihlížela. Čtyřikrát jsem se s panem Pomejem rozešla, ale čtyřikrát jsem se k němu vrátila kvůli Arturovi, abychom byli konečně rodina. Přestali jsme to takhle lepit až ve chvíli, kdy Artur pochopil, že můj vztah nefunguje. Pro mě je dítě nejvíc.

***
DIAGNÓZA: ÚZKOSTI
***

* U vás se evidentně střídají období hyperaktivity a útlumů – je to maniodeprese?

Ne. Byla jsem na vyšetření a nemám ji, nemám ani deprese. Mám jenom úzkosti; jsem moc citlivá, emotivní, a to je všechno.

* Vaše úzkost je trvalá?

Občasná.

* Co ji spouští?

Tak například během svého manželství jsem se dostala do velikých finančních trablů. I když jsem bývalému manželovi nedávala možnost, aby se dostal k mým penězům, on přesto způsobil problémy – exekuce a tak dále. To byly úzkosti velmi silné, protože jsem chtěla uchránit náš dům, chtěla jsem uchránit Artura.

* Proboha, jak to pan Pomeje dokázal, když nemohl disponovat vašimi penězi?

Vidíte. I přesto to dokázal.

* Jak?

Sama to nechápu. Já věděla, jaký je, znala jsem ho pětadvacet let, ale zpočátku jsem měla pocit, že ho změním. Když se má někdo špatně anebo trpí, tak se snažím pomoct, ale jeho jsem nezměnila. Nepovedlo se to. Čím je starší, tím je to s ním horší a horší. Stáhnul mě za sebou, dolů, do velkého minusu.

* Bála jste se, že půjdete do azylového domu?

Ano. Hrozilo to. Jsem ale Beran, takže jsem tvrdě dělala všechno pro to, abych zachránila i nemožné.

* Pořád jste bez peněz?

Ano, stále docházejí různé věci, které musím řešit za svého bývalého manžela. A čekám další špatné zprávy, není to snadné. Málokdo by to zvládnul, málokdo. Jiná zpěvačka by se navždy zhroutila, ale já ne. Jsem silná.

* Přesto tvrdíte, že na to manželství s Pomejem vzpomínáte ráda?

Byla to chvilka. Krásná svatba... Pro Jirku to byl takový film, který si sám zprodukoval, ve kterém si zahrál hlavní roli, a já se chtěla jednou v životě vdát jako každá normální ženská. Zažít něco krásného, někomu se odevzdat. Vy mi nerozumíte?

* Mně je vás líto. A bojím se, že jste naivní.

Přece není nic naivního na tom, že jsem chtěla rodinu, kterou jsem nikdy dřív neměla. Ani s panem Štaidlem, který byl po celých třináct let vedle mě ženatý s jinou. Chtěla jsem, abychom s Arturem byli tři.

* Chodíte za psychiatrem?

Začala jsem chodit.

* A co vám radí?

Abych se nad všechno povznesla a dělala úplně normální věci. Chodila na nákup pěšky, například.

* To jste dřív nedělala?

Byly doby, kdy jsem jezdila zásadně autem, aby mě lidi na ulici nezastavovali.

* Já bych vám poradil, abyste se odstěhovala. Anebo začala dělat jinou práci.

Už jsem přemýšlela, že budu dělat něco jiného, jenomže mě zpívání baví a lidi jsou pořád šťastní, když jim zpívám Léto, Tři oříšky, Víš, lásko...

* Co vám ještě radí psychiatr?

Vzít si nejobyčejnější tepláky, třeba s dírama, a zajít si popovídat do květinářství. Jít s Arturem do kina, nebát se lidí, kteří chtějí podpisy... Mívala jsem sociální fobie, protože za mým autem jezdili paparazziové, předháněli se, málem jsem bourala; dalo by se to srovnat s princeznou Dianou.

* A nehroutila byste se i ve chvíli, kdy byste novináře přestala zajímat?

Byla bych šťastná a dělala bych svoji práci. Mně nejde o slávu ani o Slavíka, mě ta práce jenom baví. A je to moje poslání.

* Neničí tohle poslání život vašemu synovi?

Syn to zvládá líp než já, podporuje mě. Začal hrát na bicí, připravuje se na konzervatoř a říká: „Mami, tys to nezvládla, ale já jsem to zvládnul.“

* Co? Život?

Novináře a fotografy. Říká: „Mami, nečti už ty noviny...“ Má to těžké, ale já se snažím vycházet dobře s panem Štaidlem a jsem šťastná, že se poslední dobou začal o Artura starat; že mu třeba koupil tenisky nebo mikiny.

* Artur si za pár let začne žít svůj vlastní život. Co to bude znamenat pro vás?

On už měl tři holky a já mu přeju – nejsem matka, která by žárlila na jeho děvčata.

* Jste si jistá, že s vámi jednou nebude mít podobně odtažitý vztah, jaký máte vy se svojí matkou?

To v žádném případě, jsme přátelé. Já mu nezakazuju, nepřikazuju, netrestám. Mluvím s ním o všem; on ví, že jsem k němu upřímná – a vrací mi to.

* Vy jste se mámě nesvěřovala nikdy?

S mámou jsem o svých pocitech mluvit nemohla, nebyla tomu přístupná. A já se rozhodla, že tu chybu nesmím zopakovat.

* Přijede k vám máma občas na návštěvu?

Ne. Často jsem ji o to prosila, ale nepřijela nikdy, protože není schopná nastoupit do autobusu nebo do vlaku.

* Čím to je?

Vesnice. Ona je jako dítě. Ale já jsem, naštěstí, jiná.

* O vnuka se nestará?

Ne. Jednou měl Artur těžkou chřipku, já musela na koncerty, ale ona řekla, že má ve skleníku rajčata a že by je neměl kdo zalívat. Rajčata byla přednější.

* Máte nějaké dlouholeté, věrné přátele?

Mám. Arturovu adoptovanou babičku. Úžasnou ženskou, která je nám naopak kdykoli k dispozici.

* Není zvláštní, že nemáte přátele mezi vrstevníky?

Taky nad tím přemýšlím.

* Nepřipadáte si opuštěná?

Já jsem opuštěná.

***
LÉČÍM LIDI
***

* Míváte sebevražedné myšlenky?

Nemám. Ale pro jistotu ještě chodím k tomu psychiatrovi, protože musím zvládat svoje úzkosti, svoji citlivost... Kdybych nebyla takhle citlivá a emotivní, tak bych tu práci nemohla dělat – což znamená, že sice trpím, ale zároveň rozdávám radost, a to je víc. Mám pocit, že lidi léčím.

* Jste si jistá, že vám ta práce víc dává, než bere?

Ano, proto ji dělám. Stojí to za všechno, i když jsem už několikrát uvažovala, že toho nechám a budu dělat něco jiného.

* Co byste mohla dělat?

Třeba u kasy v Bille...

* A když budeme mluvit vážně?

Teď chci opravdu jen koncertovat, zpívat, tancovat a točit. Došlo mi, že to bude mým posláním asi navždy.

* A co děláte, když nepracujete? Máte koníčky?

Třeba uklízím... Taky maluju velká plátna a pak ty obrazy rozdávám. Čtu.

* Co čtete?

Teď hlavně knihy o tom, jak vyléčit sebe i druhé.

* Je naděje na uzdravení? Myslíte, že váš příběh skončí happy endem?

Víte, že nevím? Dělám pro to všechno a zatím mě neuštvali – pořád mám chuť pracovat, bojovat, pokorně jít za svým cílem. Mimochodem...

* ... ano?

Nevíte o nějakém sponzorovi?