Re: Tohle chtěla? Titul zasloužilé kašpařice? Život bez přátel?

Zdroj: Magazín Mladé fronty DNES
Datum vydání: 2.4.2009

PROBLÉMOVÁ IVETA BARTOŠOVÁ
S TÍMHLE ŽÍT,TO JE MAKAČKA

Mezi mými přáteli nemá žádný umělec tak špatné jméno jako ona. „Hloupá vyžilá blondýna, která žije ze skandálů a z někdejší slávy...“ Ale co když ne? Nejsme nespravedliví? Snad to zjistím – vstupuju do Ivetina světa.

***
***

Osobně jsem se s Ivetou Bartošovou dosud nesetkal. Neznám její porevoluční písničky, a kdoví, jestli nějakou má. Nejjednodušší by bylo udělat z ní husu – nejspíš mi k tomu dá příležitost. Jó, kdybych se vysmál Bartošové, budou mi všichni oklepávat záda, jak vtipně jsem ji natřel... Odporná představa. Kéž by nakonec byla v pohodě, přeju si.
Seznamujeme se na příšerném vystoupení v Lucerně, kde Iveta hostuje při patnáctinách skupiny Maxim Turbulenc. Tomuhle se říká šmíra – Maxim Turbulenc vypadají jako tři nešťastníci, kteří prohráli sázku, takže se musí převléct do pyžam a na večírku zpívat v rytmu karaoke známé hity. Jede jede mašinka. Sex je náš... Kdyby byli na rodinném večírku, mohou doufat, že se zítra na vše zapomene, ale Maxim Turbulenc se šmírou živí.
Ivetu Bartošovou si dnes pozvali jako jednoho z hostů, jsou to staří kamarádi. Společně mají zazpívat píseň Hej, pane diskžokej, se kterou Iveta začínala, když jí táhlo na dvacet. „Já jsem ji pro dnešní večer nevybrala,“ vysvětluje zpěvačka ve své šatně číslo 1, „ale Maxíci už ji mají v repertoáru taky, protože vydávají desky u stejného vydavatele, takže se mě na to nikdo ani neptal. Ale já jsem zvyklá, takhle to bohužel v branži chodí. Nezlobím se.“
Koncert je výbuch – ve velkém sále pod pódiem se ztrácí dvě stě diváků. Michal David vypil víc než Sagvan Tofi, který jenom odzpíval svoje „Dávej ber“ a okamžitě se zdejchl. David vykřikuje „pořádně to rozjedeme!“ a s klávesami pod břichem notuje „céčka, v tom je ta léčka“. Převlečený je za generála a mezi písněmi povídá, „jsem Napoleon české pop-music!“
Přídavky nikdo nežádá, ale při poslední písni (Když se u nás chlapi poperou) se mají sejít na pódiu všichni umělci až na Tofiho, který změnil lokál. K nejtrapnější scéně teprve dojde – Michal David využije toho, že se Iveta Bartošová nemůže bránit, přitulí se, pohladí ji, pusinku, a do mikrofonu říká, „bulvár si vymýšlí, že mezi sebou máme s Ivetkou spory, ale my se máme strašně rádi, že jo, Ivetko...“ Bartošové tuhne úsměv.

***
KAMARÁD FRANTA JANEČEK
***

Mám radost, protože Iveta na tomhle kolotočářském bále působí jako ztělesnění naděje, že apokalypsa ještě nenastala. Vyzařuje z ní klid a slušnost. Už při zkoušce bylo slyšet, že má jistý a zajímavý hlas, po posledním tónu se usmála na zvukaře: „Děkuju, těším se na koncert!“ „Na pódiu vypadáš úžasně, zhublas,“ chválí svou manželku herec Jiří Pomeje, který Ivetě plánuje kariéru. Oba si zapalují doutník a Bartošová se směje, že ho má místo čokolády, na které byla závislá: „Ale vždyť mě, miláčku, vidíš pořád doma!“ Pomeje odpovídá: „Teprve na jevišti zběsile čumím, jak ti pomáhají ty čtyřhodinový taneční tréninky.“ Bartošová se intenzivně chystá na slovenskou taneční soutěž Let’s Dance; jako důkaz nám ukazuje do krve sedřenou patu.
Právě v Lucerně kdysi začínala. Bylo jí sedmnáct, když tu zpívala s nebožtíkem Petrem Sepešim, „byly to naše první penízky“, vzpomíná. Při dnešní akci se vzpomínky vracejí zákonitě – vždyť třeba právě s Michalem Davidem jezdila za minulého režimu, zpívali spolu duety. Jejich současný vztah ovšem nebude tak harmonický, jak se rozdováděný klávesák snažil vsugerovat hrstce posluchačů. „Naše branže je bohužel plná intrik,“ naznačuje Bartošová, „a Michal mě nedávno ani nepozval na premiéru muzikálu Mona Lisa, ve kterém jsem původně měla hrát.“
Mě zajímá jiná věc – má Iveta ve svém oboru skutečné přátele? A odpověď je bezelstná. „Dobrý kamarád je František Janeček, který zahájil moji sólovou kariéru...“ Pro mladší ročníky ocitujme hudebního publicistu Jiřího Černého: „Málokdo je tak jednoduchý případ jako JUDr. František Janeček, jehož týmoví zpěváci postupně pomáhali komunistům, občanským demokratům i sociálním demokratům. Janečkovým svěřencům by se dalo říkat létavice vládního popu.“

***
VYCHUTNAT SI JOJKU
***

Stále výrazněji se projevuje Jiří Pomeje. Od Ivety se nehne, je jejím manažerem, bodyguardem, a jako by ji režíroval. Radí, jak se tvářit do objektivu, často odpoví za ni. Má sklon k přehánění a umí se pochválit. „Iveta měla problémy, když jsem s ní ještě nebyl. Teď už je klid.“
Pomeje na nás tak trochu hraje divadlo, však je herec. Zpočátku se snaží ukázat, že opovrhuje bulvárními novináři. „I tady jich bude plno,“ tvrdí před koncertem, „a nejradši by byli, kdyby Iveta upadla a vykoukly jí prsa.“ Dobrovolně se tak vrací k bulvární události měsíce března – k fotkám bez plavek z dovolené v Egyptě. Sama aktérka shazuje téma ze stolu vtipem, „chtěla jsem dnes přivést na pódium dvě kozičky na provázku, jako že zase ukážu kozy...“
Jenomže Jiří Pomeje má nedobrou vlastnost – opravdu moc mluví a někdy říká polopravdy. Jako teď. Obšírně vykládá, že fotografové ulovili Ivetina prsa nepozorovaně, překvapivě, odněkud z dálky, takže je to lumpárna. Když o tom zapochybuju, spustí: „Vždyť Ivetě nabídli před půl rokem tři miliony korun za nahý fotky, odmítla, a teď by se nechala vyfotit zadarmo? Nesmysl! My vůbec nevěděli, že tam někdo je,“ rozhorluje se dramaticky. Ale pak už může přejít k akci, protože se v Lucerně konečně objevili nějací bulvární novináři: „Je to Jojka, chtěj rozhovor! Já jim to odmítl – za to, jak se chovali v Bratislavě... Poslal jsem je do prdele a ještě jednou jim to jdu říct do očí, rád si je vychutnám!“
Manžel odchází a Bartošová může změnit téma. Bodrost a siláctví střídá citlivý tón, kterému se snad dá věřit. Zpěvačka si libuje, že dnes konečně přišel po letech na její koncert třináctiletý syn Artur, který už hází patkou, hraje na kytaru a chce založit kapelu. „Loni jsem o syna na sedm měsíců přišla a neznám větší bolest,“ vrací se k jednomu ze svých problémů. Poté, co se zhroutila, vyčerpaně zapíjela hrsti nesmyslných prášků vínem a na čas skončila v léčebně, sociálka svěřila Artura jeho otci – Ladislavu Štaidlovi. Od září je syn nazpět v matčině péči, nicméně soudy pokračují a Bartošová s Pomejem musí chodit pravidelně na psychiatrická vyšetření, která mají odhalit, jak výchovu zvládají.
„Teď mi nejvíc fandí ženy mého věku,“ říká Bartošová: „Vysvětluju si to tím, že jsem přiznala své slabosti. Jsem jenom ženská, která se sama starala deset let o syna a někdy toho bylo moc; byla jsem unavená a trochu trpěla úzkostí.“
V tu chvíli se vrací do šatny Jiří Pomeje: „Tak jsem je seřval, jenom čuměli.“

***
ZADEK MUSÍ ZMIZET
***

Iveta Bartošová nové písničky má. Věnovala mi loňskou desku, popík, který netahá za uši a neuráží. Prodalo se necelých deset tisíc kusů.
Jedeme do Bratislavy, kde si Iveta první polovinu týdne rozdírá patu při oněch nácvicích tance. Sledujeme, jak se snaží v nehostinné tělocvičně pod vrnícími zářivkami ovládnout základy waltzu, v očích obavy – zvládnu to?
Zatím se můžeme blíže seznámit s mužem, který jí pomáhá lajnovat život. Jiří Pomeje je svérázný chlap: „Iveto, natoč se sem, natoč se támhle, a teď zahraj, že jsi vyřízená,“ rozhodl se, že za nás bude vymýšlet fotky. Proč? Nedá se zastavit, ale manželka ochotně poslouchá.
Ti dva jsou spolu posledním rokem čtyřiadvacet hodin denně, což snad ani nemůže dopadnout dobře, ale Pomeje si ponorku nepřipouští. „Ten život je tak zajímavej, člověče... Jsem producent a připadám si, jako bych dělal film. Chci dostat Ivetu, kam patří – do zahraničí, do Dubaje. Řekl jsem si, že pro to udělám všechno, obětuju sebe, protože tuhle příležitost já nemůžu mít ani omylem, neumím tak dobře anglicky, je mi čtyřiačtyřicet a nejsem takovej hráč, aby se ze mě někdo podělal,“ rozjímá na břehu Dunaje.
Na Ivetu nepřestává být velmi milý, ale zároveň o ní hovoří jako o svém nejdražším koni. „To břicho a zadek ještě musí zmizet,“ ukazuje na manželku, což je přísné, protože ona už docela štíhlá je. „Iveta bere ráno prášek, který odbourává tuky, máme speciální jídelníček, každé tři hodiny deset deka masa, ráno černý chleba s marmeládou. Taky dostala neoprenový pás, pod kterým se potí, a ještě deset kilo půjde dolů, bude mít postavu jako Beyoncé. Potom hned natočíme klip,“ zmiňuje Pomeje americkou zpěvačku, kterou pouštěl cestou do Bratislavy v autě.
Je to jenom pár hodin, co mi Bartošová říkala, že její psychické problémy způsobovala přepracovanost, ale manžel pro ni vymýšlí takové cíle, že možná zkolabuje znovu. „Za tři měsíce nová deska,“ plánuje, „tentokrát i v angličtině, a až bude klip, do týdne poběží na arabských MTV, tyhle země ctí ženskost. V dubajských obchodních centrech už vystupovala a úspěch byl obrovskej, skladby Karla Svobody zabírají v těchhle zemích nejvíc!“ Iveta se chystá natočit novou píseň v arabském rytmu a na podzim by prý mohla zpívat v palácích pro bohaté šejky... „Peníze?“ udržuje Pomeje vážnou tvář, „to neřeš! Tam by si za koncert vydělala i desetkrát tolik, co u nás, nejmíň pět set tisíc, klidně k milionu.“ Dobře, dejme tomu. Jenomže i kdyby si šejkové lepili Ivetiny plakáty v komnatách, tak stačí, aby Ladislav Štaidl odmítl pustit do Dubaje syna Artura a nikam se nepojede. „Jedno bych už neobětovala nikdy; a to je dítě,“ říká jasně Bartošová. HRDINU

***
HRÁT NEBUDU
***

Je to úleva, když se po hodině vymaníte z dosahu extroverta Pomejeho. „Ty mě vůbec nepouštíš ke slovu,“ říkám, a on: „To je můj zvyk, abych nemohl dostávat nepříjemný otázky.“ A žvaní dál, pokud tedy zrovna netelefonuje s bulvárem...
Pohled na Ivetu Bartošovou, která se před zrcadlem v tělocvičně trpělivě snaží nadřít taneční obloučky, je jako zastávka v arabské oáze. Když ji tanečník Maťo Chren pochválí, plácne si s ním. A osmadvacetiletý Maťo vypráví: „Jako desetiletý jsem byl do Ivety zamilovaný, a teď se mi líbí, jak maká. Není přirozený talent a chvíli trvá, než se kroky naučíme, ale po čtyřech hodinách do sebe ten pohyb dostane.“
Pak je tu zase vypravěč Jiří Pomeje, na kterém je dobré, že dokáže mluvit otevřeně třeba o penězích. Teď například přiznává, že finančně nebude soutěž Let’s Dance žádné terno. „Když Iveta zpívá, má za večer kolem sta tisíc, takže čtyřnásobek toho, co tady za jeden díl.“ Bartošová prý není multimilionářka, ale může být v klidu, Artura zajistí. „Jenomže u zpěváků nikdy nevíš, co se stane,“ straší Pomeje. „A jelikož chceme dítě, tak třeba Iveta rok zpívat nebude. Proto bych chtěl mít konečně zaplacený dluhy a udělat velkej projekt, abych mohl rodinu živit já – teď ji živí Iveta, já nemám nic,“ halí se do modrého dýmu.
Vsuvka na vysvětlenou: Jiří Pomeje byl producentem filmu Andělská tvář, který u diváků propadl, a teď má dluh. „Reálně sedmnáct milionů. Ono se sice mluví o šedesáti, ale ten zbytek jsou úroky, to nikdo neřeší,“ myslí si. Pomeje ofi ciálně opravdu nevlastní nic, možná i pro svoji manželku pracuje za hubičku. Ale kriminálka případ neustále vyšetřuje a Pomeje je každou chvíli u výslechu. Správkyně konkurzní podstaty radí, ať jde dělat za pokladnu do Makra, aby mohl splácet, ale to je podle něj nesmysl; potřebuje přece vydělat pořádnou pálku na dalším filmu a z té pak vrátí všechno. „Hodně bohatejch lidí mi říká, my byli taky jednou nohou v kriminálu, budeme ti dávat peníze na filmy dál.“ A tak už optimista Pomeje plánuje dva filmy, z toho jeden o životním příběhu Ivety Bartošové – s Ivetou v hlavní roli. Zároveň plánuje onu Dubaj, dítě, a hlavně nesmí skončit ve vězení. „Stát se to teoreticky může, to vím, hrdinu hrát nebudu. Ale na nikom jsem se neobohatil, všechny peníze šly do filmu.“
Není divu, že je život téhle rodiny soustem pro bulvár. Ještě nedávno byli oba troskami bojujícími s psychickými problémy a závislostmi, teď sní o zářivé budoucnosti. Tvrdě pracují, nicméně neustále mají co do činění s policií nebo s psychiatry. „S tímhle žít, to je makačka,“ uzavírá Pomeje. Představa kriminálu jej trápí: „Teď mám odpovědnost za Ivetu a její kariéru i za Artura a nedovedu si představit, že bych si šel na rok sednout. To už bychom s Ivetou dítě nestihli.“

***
PRSA VYŠLA BRZY
***

Pomeje zvedá celý den telefony bulvárním novinářům. Volají třeba ze Šípu, co že by se dalo napsat. Pomeje se s redaktorem dohodne na nafouklém, ale docela milém článku, že prý Iveta dře na Slovensku do zemdlení, nohy jí otřesně bolí a v noci pak nemůže spát.
„Dneska to byl úžasnej trénink,“ říká dvaačtyřicetiletá zpěvačka, která je pro někoho hvězdou, ale dnes byla jen nejistou začátečnicí mezi tanečními profesionály: „Bolí mě všechno, mám svalovou horečku, nemohla jsem si ani obout boty... Čtyři hodiny jsou hodně i pro ty profesionály, co teprve pro mě, když už nejsem nejmladší?“ směje se. Než sundá propocený neopren a připraví se na cestu domů, musím ještě za Pomejem. Poprosím ho, ať ze mě nedělá hlupáka: Jak to bylo ve skutečnosti s těmi nahými fotkami? A opět oceňuju, že se nevytáčí. Nabízí mi novou verzi: „S Bleskem máme dobrou dohodu. Měli fotky, na kterých Iveta nevypadala nejlíp, takže jsme se domluvili, že je uděláme tak, aby byly pěkný. Podle toho, co jsem viděl, si s nima dokonce pohrál i grafik, a tak jsme řekli, že nebudeme prudit. Že jsou ty fotky hezký, to je práce mý diplomacie,“ upozorňuje Pomeje. Trochu mu jen vadí, že prsa nevyšla o něco později, zároveň s deskou, protože to by byla skvělá reklama: „Iveta je na těch fotkách hezká,“ říká, „nemá se zač stydět, chlapi ji chválej, a všechno je dneska o sexu.“ Má tenhle podnikavec nějakou hranici? „Dokud novináři nesáhnou na Artura a nezačnou dělat z Ivety magora, tak je mi to jedno.“

***
ZÍTRA SI NEZAVOLÁME
***

Jiří Pomeje by byl dobrým šéfem bulváru. Všechny zná, má bujnou fantazii, každého dokáže umluvit... Nemyslím, že by Ivetě Bartošové vyšla skvělá kariéra u šejků, pochybuju, že by Pomeje natočil v příštích letech úspěšný film, ale dohody s bulvárem mu snad vydrží. Článků bude dost.
Cestou ku Praze se Iveta marně snaží usnout, občas si nabere z jedné krabice zelí a ředkvičky, ze druhé kousek kuřecího masa. Zastavujeme U Devíti křížů. „Tahle pumpa pro mě znamená pětadvacet posledních let,“ protahuje se, „byla jediná široko daleko, tady jsme se scházeli s kolegy po koncertech, kterých jsem mívala i třicet měsíčně; byla jsem mladá, dneska už tolik nevydržím,“ opět naráží na svůj věk. Na okraji Prahy zastavíme u Káji Maříka, což je hudební skladatel, který vymýšlí muziku pro Koláře nebo Basikovou a poslední dobou spolupracuje i s Ivetou. „Překvapilo mě, jak je pokorná,“ říká. Ale proč ne – celý den jsem sledoval, jak pokorně přistupuje k tréninku.
Povídají si o příští desce, budou to pomalé, klidné balady a Petr Šiška prý dnes slíbil, že napíše texty. „Skvělý!“ raduje se Iveta, jako kdybychom nemluvili o jejím třiadvacátém albu.
Jiří Pomeje se opět snaží pracovat za fotografa a vymýšlí pózy. „Pozor, Iveto, prdel ti kouká!“
„No a co?“ usměje se manželka, „kozy nebo prdel, to už je jedno...“
Jiří Pomeje byl z naší spolupráce nadšený a na příští den jsme si domluvili závěrečný rozhovor, že prý si ráno zavoláme, kam přijet. Do večera pak nezvedl telefon, ale nic se neděje. Předpokládám, že by s ním Iveta ve všem souhlasila. Zatím ho totiž evidentně respektuje a poslouchá.