Re: Půjčování a sdílení: učíte to své děti?

Přepisuji zkrácený telefonický hovor, když jsem volala na pohotovost. Bolela mě záda tak, že jsem si celý den nemohla sednout, opřít se, shýbnout... Mohla jsem jen shrbeně stát a šourat se 5 cm krůčky. Prášky ani jiné jindy fungující postupy nezabíraly. Čůrala jsem ve stoje do zavařovačky a zcela vážně myslela na sebevraždu. Bylo to v sobotu. Navečer jsem zavolala na pohotovost:
"Dobrý den, prosím vás, šíleně mě bolí záda, nemohli byste mi přijet něco píchnout?"
Sestra: "Tak si přijeďte!"
Já: "Sestřičko, já si celý den nemůžu sednout, nemůžu přijet, potřebovala bych, aby někdo přijel sem."
Sestra: "Tak si přijeďte, my nikam nepojedem. Ať vás někdo přiveze."
Já: "Sestři, ale já nevlezu do auta, nemůžu se pohnout. Léky mi nezabraly, mám Bechtěrevovu nemoc a opravdu se k vám nedopravím."
Sestra: "Tak ať vás někdo doveze."
Já: "Ale jak? Nesednu si. Nedostanu se do auta."
Sestra: "Tak si přijeďte, něco vám píchneme."
Já: "Sestři, nesednu si, jak mám přijet?" (to už jsem chytala rapla)
Sestra: "Věřím, že to sama nezvládnete. Ať vás někdo přiveze."
Nyní jsem již ztratila nervy a začala do telefonu řvát: "A to mám udělat jak? Obout si kolečkové brusle a přijet ve vleku za autem?!" řvala jsem tak, že to slyšel doktor. Ten si vzal telefon, promluvil se mnou a za půl hoďky už byli u nás. Ale kdybych měla zánět středního ucha, určitě by nikdo nepřijel.