Jste hrdé na to, co všechno děláte pro ostatní?

Zajímá mě, nakolik současná generace žen-matek věnuje čas a energii lidem okolo a jestli mají dobrý pocit z toho, co všechno zvládnou nebo jestli bez uzardění věnují dostatek času sobě a vlastním zájmům.
Myslím, že v generaci našich maminek bylo téměř jediným uznávaným modelem obětovat co nejvíce času rodině, dětem, manželovi, případně vlastním rodičům, domu/bytu nebo užitkové zahrádce (opět prospěch pro rodinu). Trávení volného času vlastními koníčky bylo (a často pořád je) touto generací většinou vnímáno jako zmlsanost a sobeckost a je tolerováno nejdřív ve chvíli, kdy jsou děti "odrostlé". Moje vlastní maminka celý život dělá věci, které ona sama považuje za pomoc ostatním, bohužel často nevyžádanou a tím někdy i neoceněnou, což nám pak obratem vyčte, že ona pro nás všechno a my jsme tak nevděční. Marně jí vysvětlujeme, že bychom raději, kdyby onen čas věnovala něčemu smysluplnému...
Na druhou stranu i v současnosti se stále velmi často setkávám s přístupem "já teď nemohu, děti jsou malé, doma nepořádek, musím vařit, péct, uklízet, věnovat se a na sebe nemám ani kousíček času". A je v tom nemalá dávka hrdosti na to, že je dotyčná schopna se cele rozdat a obětovat dětem, muži a domácnosti. Co na tom, že nemá čas na cokoliv svého, často ani na jakýkoliv sport nebo koníček, to uspokojení asi převažuje.
Já sama nejsem vůbec "obětovací typ", snažím se najít dostatek času na své zájmy, byť za cenu občasného nepořádku nebo neupečené buchty. Ale občas ve mně hlodá červík provinění, že se nejsem schopná víc uskromnit, víc upřednostňovat rodinu. Asi se to ve mně bude prát pořád a pořád budu hledat stav ideální pro všechny strany.
Takže se ptám, jak to máte vy?