Kladivo na pedofily

Kladivo na pedofily

Případ Michalákových, kde na počátku stálo podezření na sexuální zneužívání, nešťastný případ z Nýrska, ale také předchozí vraždy holčiček v Klášterci nad Ohří (2014) a v Praze-Tróji (2010) vzbuzují emoce a vyvolávají otázku, jak zabránit jejich opakování. Andrej Babiš se po vraždě v Klášterci vyslovil pro znovuzavedení trestu smrti. Norsko vyústilo v intervenci na parlamentní úrovni. A Nýrsko ve vzrušenou debatu o osobní odpovědnosti za krok, který zákon ukládá všem občanům, ale ke kterému jim přitom neposkytuje příliš oporu: oznámení podezření na zneužívání nebo týrání dítěte. Co se na počátku vypadá jako malý krok pro občana, může být zlomem pro rodinu. Proti sobě stojí dvě stanoviska, která lze jen obtížně sladit: jak ochránit děti, a jak se přitom vyhnout nadbytečným zásahům do rodiny. Východiskem se může zdát přenést tíhu odpovědnosti z jednotlivce na organizaci, která s ní bude umět nakládat – a které proto také svěříme velké pravomoci.

Osobně jsem přesvědčen, že správnou cestou není ani zavedení nových výjimečných trestů, ani razantní zvýšení pravomocí orgánů, které by měly takovým případům předcházet a bránit, a chránit nezletilé oběti sexuálního zneužívání a týrání. Důvod je jednoduchý: jednorázové zvýšení pravomocí, případně zavedení trestu sice uspokojí ty, kteří jsou do záležitosti zapojeni jen nepřímo, prostřednictvím svých emocí a obav. Pro mnohé účastníky debat o aktuálních případech, kteří podvědomě touží po jejich konkrétním vyústění, i pro ty, kteří se obávají možného ohrožení dětí v hypotetické budoucnosti, může takový jednorázový krok snadno uspokojit. Takový krok ale nemusí jít k samotné podstatě problému a může zůstat na povrchu.

Zásada „raději odebrat z rodiny o jedno víc, než o jedno méně,“ zní napohled ušlechtile, ale pokud dáme nějaké organizaci volnost postupovat v tomto duchu, je velká pravděpodobnost, že bude mít sklon využít nastavené hranice. Řečeno zjednodušeně, běžnou hranicí se tak může snadno stát „o jedno více“ a výjimečným případem „o dvě více.“

V případě Norska zastánci Michalákových poukazují na fašistické a rasistické ozvěny norské minulosti. Pravdou asi bude, že do politiky boje proti násilí na dětech se v Norsku promítá živá tradice silného sociálního státu (a fašismus se nikoli náhodou prezentoval jako hnutí, usilující o silný sociální stát). Nicméně podobné praktiky, jaké v případě Barnevernetu popisují členové rodiny Michalákových, pan Hasenkopf nebo paní Chalánková, nemusí být vůbec předávány jako určité know-how, konkrétní myšlenkové dědictví, konkrétní soubor praktik. Není třeba se jim speciálně učit. Mohou se snadno rozvinout samovolně, za příhodných podmínek, jak ve velkých, tak malých skupinách. Klíčovým slovem jsou pravomoci. Ty musí být vhodně rozdělené a odděleně kontrolovatelné. Lidé mají sklon využívat právě ten prostor, který jim je dán. Odebrání dítěte z rodiny je v praxi podmíněno několikerým rozhodováním, přičemž za ně nemůže zodpovídat ta samá osoba nebo orgán. Tato rozhodnutí musí podléhat nezávislé kontrole. Pouze vnitřní kontrola v rámci organizace nestačí, protože to je živnou půdou pro syndrom skupinového myšlení (groupthink), tlačící členy organizace k soudržnosti, uniformnímu myšlení, vede k autocenzuře a nadřazování solidarity v rámci skupiny původním cílům.

V případě, že podobné sociální služby stát svěří smluvním organizacím (outsourcing), je druhým klíčovým slovem hmotná zainteresovanost. V případě Barnevernetu byly vysloveny výhrady právě v tomto směru: jeho zaměstnanci, ale i municipality jsou motivovány k odebírání dětí. Ale i u nás se taková situace týká např. dětských domovů, praktických škol, Klokánků. Z jiné strany si někdo možná připomene, jak se při prosincové tramvajové výluce kvůli náledí v Praze vyrojili revizoři, lapající cestující, kteří o pár minut přetáhli platnost jízdenky. A o soukromých exekutorech, vydělávajícím například na zapomenutých pokutách za jízdu načerno, ani nemluvě. Odebírání dětí proto musí zůstat prostředkem, nesmí se stát cílem, a tomu musí být podřízena i hmotná motivace. Zní to ošklivě, ale lidé mají sklon i ty nejlepší záměry uvádět do souladu s osobními zájmy. Jinak řečeno, dokáží si snadno to, co jim osobně vyhovuje, odůvodnit dobrým úmyslem.

Proto je dalším klíčovým slovem je transparentnost. Tu nelze stavět do opozice vůči ochraně citlivých osobních údajů. Je potřeba, aby postup při odebírání dětí byl transparentní pro účastníky řízení: sociální pracovníky, policisty, soudce, stejně jako rodiče a samozřejmě i pro děti. Je potřeba, aby postup zjišťování způsobu, míry a závažnosti týrání byl transparentní. Je samozřejmě možné, že vedlejším důsledkem může být nepružnost. Avšak větší hrozbou pro pružnost v rozhodování je ve skutečnosti netransparentnost, která snadno vyústí ve výše zmíněný syndrom skupinového myšlení. V tom smyslu je přezkoumatelnost jednotlivých kroků v řízení také nutnou podmínkou diskuse o důvodech a způsobech odebírání dětí, protože ta je možná jen v prostředí, kde se průběžně kladou otázky a kde je průběžně možné zpochybňovat odpovědi.

Řešením týraní a sexuálního zneužívání dětí nejsou ani tak nějaké nové, zásadní předpisy na nejvyšší úrovni. Daleko spíše se řešení skrývá ve vypracování metodik jak pro to, jak postupovat v konkrétních situacích oznámeného nebo potvrzeného týrání a zneužívání, tak pro vyhodnocování varovných příznaků, a také pro vytipovávání potenciálně ohrožených vrstev či lokalit, aby takové vyhodnocování či vytipovávání nebylo pokud možno závislé na osobních postojích jednotlivců. To předpokládá i podporu nezávislé odborné diskuse na toto téma a průběžné začleňování odborných poznatků do praxe. Dále je nezbytně potřeba vzdělávání sociálních pracovníků, policistů a soudců. A samozřejmě také patřičná finanční podpora, která ovšem nesmí záviset např. na počtu vyřešených případů. Věděli jste například, že policie u nás i po pádu komunismu pokračovala v zaběhaném systému odměňováni podle poměru vyřešených a nevyřešených případů, což policisty vedlo k upřednostňování snadno řešitelných případů? Udělit pokutu je plus, nevyřešit vloupání minus… podobně ovšem i odebrat dítě znamená vyřešit rychleji a moci řešit jinde, zatímco pracovat s rodinou při ponechání dítěte v rodině znamená kýžené odfajfkování v papírech dlouhodobě odkládat.

Děti jsou potenciálně ohroženou menšinou, ale nejsou menšinou jako jiné menšiny: jsou závislé na rodičích. Jejich umístění v záchytných stanicích, dětských domovech i pěstounské péči jsou vždy náhražkou za původní rodičovskou péči, která selhala. Nedá se dost dobře srovnávat třeba s rozvodem s týrajícím partnerem: lze žít i single, dítě však mění určité pečující osoby za jiné. V případě dětí ale hraje roli jeden důležitý faktor: děti - potenciálně ohrožení jsou fyzicky v extrémní nevýhodě oproti dospělým – potenciálním násilníkům. To budí dodatečné emoce a povzbuzuje tlak na radikální řešení. A sexuální zneužívání je vnímáno jako extrémní forma násilí samo o sobě, v případě dětí se tudíž násobí oním vnímáním dětí coby nejvíce bezbranných obětí. Zásadou by mělo být „odebírat z rodin právě tolik dětí, kolik je potřeba.“ Vypadá to obtížněji, než zásada zmíněná v úvodu. Ale je v souladu s obrovskou zásobou lidské zkušenosti, v širokém rozpětí od výchovy dětí, výcviku zvířat, partnerského soužití, diplomatických sporů i mezinárodních konfliktů, kterou lze zkratkou shrnout takto: k dosažení cíle vyvíjet právě tolik tlaku, kolik je nezbytně potřeba, a pokud druhá strana reaguje v souladu s naším cílem, tlak ubírat.

Bylo by chybou hledat řešení v nějakém „kladivem na pedofily.“ Napohled méně efektní, protože drobná práce ve skutečnosti přinese více užitku. Ostatně, nejen v těchto věcech.