Re: Týraní dětí, sexuální a komerční zneužívaní dětí

Patejl podle mě to tak nejde říct.
Já se s tím setkala 2x ale nehodlám to popisovat- co mě zarazilo a proč. A jak to dopadlo. Protože mi to prostě nepřijde vhodné.

Obecně si myslím, že člověk vnímá, že mu prostě něco nesedí.

Rizikových dětí je poměrně dost, znám rodiče, co na děti jen řvou a vypadají, že je snad nemají ani rádi...ale popravdě já neumím posoudit, co je přípustné, co ne a co nadělá větší škodu. Nechat být? Zasáhnout?

Protože já ač si myslím, že v jeden čas by mě z mojí původní rodiny odebrali okamžitě, tak si nejsem jistá, že bych o to stála. Navíc můj příběh měl dobrý konec. Došlo to tak daleko, že mamka se za mě nakonec postavila a během hodiny jsme byly z domu pryč. A pak se do smrti snažila mi to vynahradit. Nechtěla bych o ten dobrý konec přijít.

A protože jsem vlastně "postižená", i když už jsem velká, tak se cítím být příliš v tom, abych dokázala objektivně posuzovat. Mám jiné hranice a normy.

Přesto ( nebo právě proto ) vnímám velice negativně, že jsou podrobnosti toho nýrského příběhu vynášeny. Možná proto, že ani já před čtyřicítkou nepíšu teď ráda o tom, že se mi něco dělo. A to teď píšu z vlastní vůle a ne do novin.
Mám pocit, že jsem něco míň, než lidi se šťastným dětstvím. Protože lidi pak přichází k závěru- tos se na ní přeci MUSELO podepsat. Ono to někde vyleze...Člověk je zároveň oběť a zároveň má cejch.