Re: Léčba a rodina pacienta

Cimbur, ono je to asi hodně i o tom, jaký má lékař "odhad". V praxi jsou asi spíš zaběhnuté postupy a od těch se neuhne a neuhne.
Já mám za sebou zkušenost, že jsem prosila lékařku, ať před mojí (tehdy třináctiletou) dcerou nerozebírá s kolegy její diagnózu, že dcera bude hodně slovům rozumět a že si z toho může udělat chybné závěry. Že je potřeba jí říct o co jde, jaké jsou možnosti a co bude následovat a případné "spekulace" s ostatními lékaři řešit bokem.
Podotýkám, že lékařka měla v ruce doporučení nemocničního psychologa k maximální opatrnosti i s upozorněním, že dítě je nadprůměrně inteligentní, znalostně na rovni maturanta, ale emočně silně labilní, zprávu psychiatra v podobném duchu měli taky.
Výsledek - na vizitě před ní s primářkou důkladně prodiskutovali všechny možné varianty, včetně hlášek "no tak ji převezeme na psychiatrii, když je labilní". Když jsem podepsala souhlas s lumbálkou, tak jsem chtěla, ať mi umožní s ní před zákrokem mluvit a vysvětlit jí ještě jednou o co jde, že pracuju kousek od nemocnice a jsem tam schopná přijít do pěti minut (odmítali mi říct předem den, kdy to udělají). Zavolali mi až po zákroku...
Nakonec jsem každé ráno přišla na oddělení, pracovala tam a odcházela jenom a bych vyzvedla syna ze školy. A sestry se divily, že taková velká holka tam má pořád maminku. Celé to bylo jenom o ochotě komunikovat.