Re: Co s nezvladatelným synem /11 let/

Chápu asi tvůj výchovný přístup. Sama jsem měla v dětství pocit, že mě rodiče nemají rádi (myslím ne neoprávněně), takže jsem to překlopila a zpočátku vlastního rodičovství taky šíííleně "šla dítěti na ruku". Možná ne tolik jako Ty, ale taky mi dost vadil jakýkoli pocit, že děcko strádá. Nesnášela jsem pohled na svoje neštastné dítě (byt by bylo neštastné kvůli hovadině a la absence zmrzliny)....pak jsem ale pochopila, že umetat cestu je cesta do pekla. Pro oba. Můj manžel a švagr jsou děti chované opravdu "ve vatě" a s odstupem se to na nich podepsalo hrozně. Prostě to, že děcku něco odepřeš, že neuspokojíš jeho potřebu hned, to ho jen posune...narážím na Tebou uvedenou situaci s cukrárnou. Já se snažím často si snažit uvědomit, co si asi z každpdenní situace děcko bere. Např podprahové utvrzování děcka v tom, že je pupek vesmíru je blbě. Není a nebude a takovéto chování okolí z něj udělá neštastnou bytost (neplést s přijímající láskou, myslím takovou tu Opičí). Nevím, zda je jasné, co jsem myslela, snad jo. Ale nezoufej, myslím, že není nic ztraceno. Začala bych tím, že bych se rozhodně na úkor dítěte neupozadnovala.