Re: Haněný kult dítěte-není to všechno náhodou tak trochu jinak?

Kalali,
my jsme snad sestry U nás to bylo stejné - všechno jenom podle dospělých, podle dětí nic. Když jsem řekla "já bych chtěla", máma okamžitě odpověděla "chtít můžeš, ale nejsi na světě sama". Takže jsem si nevyprosila ani ZOO, ani prohlídku zámku, ani pouť. Naši šetřili, i když nemuseli a navíc je to nebavilo, o víkendech se nám věnovat hlavně táta a ten chtěl mít klid, takže se šlo maximálně do lesa. Postupně jsem si zažila, že se mi stejně nic nevyplní (neplnili mi ani přání k Ježíšku), že si asi nezasloužím, aby moje přání byla plněna. A nedokážu si je plnit ani teď. Měly jsme to podobně s kamarádkou, tam to bylo kvůli tomu, že její rodiče byli těžce obézní a pokud nemuseli, neudělali krok navíc a o víkendech seděli doma. Ostatní děti měly přístupnější rodiče, sice to nebylo jako dneska, ale rodinný program byl dost přizpůsobený i dětem.

Já jsem se dceři to snažila vynahradit, ale tak, aby ty aktivity bavily i mě, což ne vždycky vyšlo, třeba pískoviště a MC jsem dělala jen kvůli ní. Ale taky to není úplně OK - jednak si to nepamatuje a nějak na trávení času se mnou nemá žádné vzpomínky a jednak je na tom se sebevědomím trochu jinde, než já (za to jsem ráda), ale pro změnu zas má pocit, že se svět točí okolo ní a my jsme tu pro ni. A to jsem se přímo neobětovala a žádný kult dítěte nepěstovala, jen jsem brala v potaz její přání a to, že sama si j nevyplní, tak jsem jí v tom pomáhala.