moje zkušenost je,

že nejvíc se zasmějeme aktuálně prožitým historkám, tzn. nedávno, a nemusejí to být ani nejaké bombastické storky.

Já teda vypravěč od Pánaboha nejsem, ale poměrně často umím lidi rozesmát, ačkoliv málokdy začnu vyprávět nejakou historku s cílem rozesmát. Obvykleje to tak, že začnu ještě plna doznívajících dojmů z prožité situace o tom ,co se mi stalo, na začátku to ani mne ještě nepřipadá jako humorná historka a na konci se řežu já i posluchač. Myslím si, že smysl pro to, vystihnout komično v nějaké situaci mám, i to umím podat, ale jen když to tak spontánně vykládám a bavím se o tom s někým. To znamená jen jednou jedinkrát. Nepamauju se, že bych vyprávěla nějakou věc víckrát a sama či ten, komu ji vyprávím, by se lámal v pase smíchy. Prost jednou a dost a oak už to můžu vyprávět jen pro zaímavost nebo aby řeč nestála , může to bát zajímavé, může to být úsměvné, ale není to k popukání.

Starejm historkám, u nichž je vidět, žeuž byly vyprávené, že jso vypintované a určené z zasmání, a že je to něco ,co má vypravěč rutinně v repertoáru se taky málokdy opravdu upřímně a od srdce chechtám.

Pijácký historky nesnáším. Za dvě vlastní se stydím.