Re: Zážitky z porodnice

Podobná zkušenost u posledního dítěte - vyfásla jsem příšernou a laxní doktorku bez zájmu s ještě příšernější arogantní sestrou. Nakonec už ani nekomunikovaly, neodpovídaly ani na přímo položenou otázku a nebyly ani k nalezení.
Oba jsem přežili (nebo teda všichni tři), díky Bohu teda a známému primáři, který na zavolání akutně přiběhl a provedl rychlý CS na poslední chvíli. Určitě mu oba vděčíme za život, já skončila na JIPce, miminko na ATB. A taky vděčím manželovi, že opravdu jednal, bez něj bychom asi byli ztraceni - já už neměla sílu a došla jsem k jistotě, že umírám a bylo mi to jedno , smířila jsem se s tím v té chvíli. Zvláštní stav.
jenže doma dva puberťáci a roční prcek.

Uspali mě strašně rychle, cítila jsem i ten řez břichem...strašně to bolelo.

A pak "střih" - a dvě mladé sestřičky s transfúzí pro mne - "Jé, já jí dala asi jiný Rh, nevadí to?" "Nevím". "Půjdeme to říct?" "Radši ne".
Už jsem to tu popisovala...byla jsem tu na rodině ujištěna, že se mi to zdálo .

Ptala jsem se - "Co miminko, je v pořádku?" "Nevíme, to vám musí říct pan doktor!"...další sestřičky, další otázky, nevíme, nevíme, to vám musí říct někdo jiný - už jsem byla hrůzou šílená....

Ale pak se o mně - o nás - v porodnici starali strašně moc hezky a ve všem mi vyšli vstříc, dokonce jsem mohla mít zdarma samostatný pokoj a "tajné" návštěvy manžela při chřipkové epidemii.

Zajímavostí bylo ještě to, že po 6tinedělí mi můj dr. na kontrole říkal..."Tak vy jste nakonec měla plánovaného císaře?"
Ano, tak to bylo popsáno v propouštěcí zprávě, někdo se důkladně pojistil. Neřešila jsem to, byla jsem ráda, že oba žijem.
Jo a je to ten kluk, co dělal teď ty opravky z němčiny...

Moje nemocniční fóbie se tím průběhem ovšem tenkrát ještě zvýšila.