Re: Jsme tu všecky autistky?

Nepřijde mi, že by šlo o znaky autismu. Většinu uvedených bodů bych spojila spíš s povahou. A i autisté jsou různých povah, navíc i různých typů, jak už zmínila withep, liší se i projevy podle pohlaví.

Pro autismus je rozhodující triáda narušených oblastí, což je komunikace, sociální chování a představivost. Aspergeři a atypičtí autisté pak mají některou z oblastí (většinou komunikaci) narušenou méně významně pro fungování ve společnosti, přesto má i tato oblast svá specifika.

Pro autisty jsou třeba typické afektivní záchvaty, které ale nemusí být vždy jen agresivní výbuchy vzteku, ale mohou mít podobu zoufalého pláče zdánlivě bez příčiny, což bývá třeba u holčiček mnohem častější forma. Ale právě proto, že se holky často berou jako ty ubrečené, a většinou ten zoufalý pláč nikomu neubližuje, bývá tento příznak často ignorován a nerozpoznán.

Autista bývá do značné míry konzervativní, ale nemusí to znamenat, že dělá vše stále stejně. Někdo si vytváří i velmi složité systémy, které navenek mohou působit jako chaos a nebývá to rozpoznáno jako něco neustále se opakujícího.

Dalším dost typickým znakem je ulpívavost na tématech hovorů a úzké a většinou dost specifické zájmy. Když tady někdo opakovaně zakládá tématicky podobná témata, většina s tím má problém.

Některé projevy jsou hodně podobné u vysokofunkčních autistů a u dětí s nízkofunkčním ADHD, takže se může stát, že někdo, kdo ví víc o ADHD vidí v člověku ADHĎátko, a jiný, kdo má blíž k autismu, vidí autistu.

Tady na rodině se vyskytuje jistě hodně introvertů, ale také lidí, co jsou schopní prohlásit, že jsou introverti a zároveň cholerici, takže to vypadá spíš na záměnu pojmů a dojmů. O větším výskytů autistů pochybuju, i když tedy tvrdím, že v každém člověku je kousek autisty. Ale právě jen ten kousek.

Na mě většina z uvedených bodů nesedí.

Věci, které mi dělají problémy:
Rozhovor na hlučném místě - špatně rozumím. (Já špatně rozumím bez ohledu na hlučnost prostředí, ale jiné faktory související s prostředím mohou moje porozumění řeči ovlivnit.)
Telefonování. (Nevadí mi telefonování jako takjové. Nejsem schopná telefonovat pouze s osobami, které neznám osobně, a zároveň na předem neznámé téma.)
Nevydržím klidně sedět. (Nevím, co si představit pod "klidně sedět".)
Nerada se dívám lidem při hovoru do očí, ruší mě to. (Neruší mě to. Někdy koukám, někdy ne. Při hovoru to nepovažuju za důležité.)
Raději píšu, než mluvím. (Tak to jednoznačně ano, ale jen proto, že mi to jde lépe, umožňuje mi to přesněji se vyjádřit, mám čas si rozmyslet, jak co vyjádřit, mohu smazat nebo škrtnout, co se nepovede. Jinak si povídám ráda. Jen si neumím povídat o všem.)
Nerozumím moc dobře neverbální komunikaci. (Neumím ji oddělit. Určitě ji podvědomě vnímám a mám spojenou s určitými osobami, ale nejsem schopná rozlišit, jestli gesto nebo výraz tváře odpovídají slovům.)
Nerada nakupuju v supermarketu - moc lidí, hluk, ostré světlo... (Rozhodně ne, naopak mi vyhovuje ta anonymita a možnost vyhnout se nepředvídatelné komunikaci. Úplně nejvíc mi vyhovují samoobslužné pokladny.)
Nerada jezdím někam, kde to neznám, dokonce nerada jezdím na dovolenou. (Rozhodně ne. Jen musím mít vše rozplánované a rozmyšlené dopředu. Potřebuju plán.)
Nerada měním zaběhnutou rutinu. (To souhlasí. Ale ještě spíš mi vadí změny plánů.)

Věci, ve kterých jsem dobrá:
Luštění různých logických hádanek. (Jistě ano, ale jak kterých. Mám problém s těmi založenými na komunikaci, takové to, na co se zeptat strážce u dveří, když se chci dostat na svobodu.)
Ráda pomáhám lidem řešit problémy. (To tedy ne. Ráda pomůžu, když vím, v čem by měla pomoc spočívat, ale problémy, se kterými jsem se neměla možnost osobně setkat, případně o jejichž řešení jsem někde nečetla, řešit neumím. A co neumím, to nedělám.)
Hodně čtu, naučila jsem se to brzo a sama. (Ano, čtu hodně, ale jen velmi úzké spektrum knížek. Číst jsem se naučila až ve škole a číst mě začalo bavit až po několika letech.)
Korektury. (Ano.)
Nastudovat něco do hloubky, když mě to baví. (Ne. Mám hodně omezené spektrum oblastí, které znám hlouběji, ale zase ne nijak moc. A baví mě toho strašně moc, v některých oblastech zájmu mám ale znalosti velmi omezené.)
Učení se zpaměti. (Rozhodně ne. Mám pouze emoční paměť a pak si třeba celkem dobře pamatuju čísla a básničky. Ale i to souvisí s těmi emocemi, obojí má pro mě dost velký význam.)
Jazyky. (Naprosto ne. Pokud už musím, tak lépe se učím ty, které mají jasný systém a pravidla s minimem výjimek.)
Někoho něco učit, vysvětlit věci srozumitelně. (Ano. A baví mě hledat způsob, jak vysvětlit, podle potřeb toho, koho učím.)

Já s nějvětší pravděpodobností autista jsem. Platí u mě uvedená triáda narušených oblastí, i v dospělosti už jsem měla několik afektivních záchvatů a nepřiměřených reakcí na naprosto nevinné podněty, fixuju se spíš na věci, než na lidi, jsem závislá na systémech, ulpívám na úzkém okruhu témat, jsem negativistická, mám sklony k depresím, k poruchám spánku (dokážu několik dní nespat a pak několik dní prospat), nepřijímám ani pozitivní změny v plánech (z toho pak třeba ty afekty)....je toho strašně moc.
Kamarádka, co má syna nízkofunkčního autistu, když u nás byla několik dní na návštěvě, tak se kolikrát smála, že jsem jak on. A tehdy jsem byla jedna z mála cizích osob, které její syn přirozeně přijímal a navazoval se mnou kontakt, i když jsme se viděli poprvé.

Ať už to je autismus nebo třeba anankastická porucha osobnosti (nedokážu určit, protože si ze svého života pamatuju jen krátké útržky, takže nedokážu posoudit, jestli jsem v dělala nebo nedělala to nebo ono, jestli jsem slyšela na jméno apod., takže ani nevím, jestli se to začalo projevovat už v dětství, nebo až v pubertě), tak žít se s tím dá. Ale nebylo snadné se to naučit.

A podle toho, co o autismu vím, tak moje sestra má téměř jistě AS a jedna z mých dcer také splňuje kritéria pro PAS (u té jsem si i dělala orientační diagnostický test).

Jinak jsem introvert s extrovertním chováním, hodně vyhraněný melancholik, což mi tedy život mezi lidmi a se sebou rozhodně neusnadňuje.