Jsme tu všechny autistky?

Spousta lidí, co sem chodí, se cítí ve společnosti jaksi osamoceně, vykořeněně. Já teda taky, ale myslela jsem, že je to celkem normální. Čtu teď v časopise pro studenty článek, který napsala mladá autistka. Když přeložím hlavní rysy její jinakosti, mám pocit, že to sedí na spoustu lidí tady, na mě teda stoprocentně. Nebo si to jen namlouvám a sedělo by to skoro na každého?
Věci, které mi dělají problémy:
Rozhovor na hlučném místě - špatně rozumím.
Telefonování.
Nevydržím klidně sedět.
Nerada se dívám lidem při hovoru do očí, ruší mě to.
Raději píšu, než mluvím.
Nerozumím moc dobře neverbální komunikaci.
Nerada nakupuju v supermarketu - moc lidí, hluk, ostré světlo...
Nerada jezdím někam, kde to neznám, dokonce nerada jezdím na dovolenou.
Nerada měním zaběhnutou rutinu.

Věci, ve kterých jsem dobrá:
Luštění různých logických hádanek.
Ráda pomáhám lidem řešit problémy.
Hodně čtu, naučila jsem se to brzo a sama.
Korektury.
Nastudovat něco do hloubky, když mě to baví.
Učení se zpaměti.
Jazyky.
Někoho něco učit, vysvětlit věci srozumitelně.

Takhle nějak to píše ta dívka, ale na mě to sedí stoprocentně. A mám pocit, že na spoustu lidí tady. Neslízáme se tady náhodou skoro samý autistky, protože dáváme přednost psané komunikaci???