Re: výchova 12ti letého dítěte

"Pamatuje si z teto doby prd a rozhodne to nemělo vliv na naše vzájemný vztahy."

To ještě nemůžeš vědět. Co si "pamatuje" neví přesně ani on, a/nebo ti to neřekne. Vztahy uvidíš, až bude na tobě nezávislý - přinejmenším dospělý, tedy. Zatím nevíš nic.

Moji rodiče mě dávali od 9ti měsíců do týdenních jeslí, protože neměli byt (ovšem z důvodů, které mohli ovlivnit, tj. něco jim bylo přednější, než já - nebudu sem psát). Bydleli přes týden na ubytovnách, o víkendech jsme byli na návštěvách u prarodičů. Dlouho jsem si myslela, že to na mě a náš vzájemný vztah nemělo žádný vliv. Ještě zpočátku když jsem psala sem na rodinu před (8mi?) lety jsem hájila názor, že to dítě přežije v psychickém zdraví a pohodě. Není to pravda. Tehdy se ve mě utvářelo něco, co mi působilo docela potíže desítky let poté ( a vlastně stále, i když méně poté, co jsem se s tím určitým způsobem popasovala). Ovšem kdyby se mě ve 13ti, 16ti letech naši zeptali, jestli si to pamatuji a narušilo to naše vztahy, tak zcela autenticky (o pravdě toho přesvědčeně) odpovím, že nenarušilo. A co si pamatuji bych jim neřekla, abych je nezraňovala. Neptali se. A dneska již o tom nemluvíme vůbec. Vztahy máme dobré (z toho, co tu často čtu, bych řekla nadstandardní), ale jisté "výhrady" ve mě jsou. Neprojevuji je. Naši si myslí, že jsem měla šťastné dětství (měla, ale až později) a týdenní jesle se mě netkly.