Kuřáci kdysi a dnes

V pátek jsem byla na pohřbu jednoho mého vzdáleného strejdy. Byl to vážený člověk, vysoko postavený ekonom, angažoval se v několika místních organizacích, chovatel králíků, slepic, psů. Bylo mu skoro 80. Měl velkou rodinu. Na pohřbu měl asi 500 lidí.
Byla jsem tam i s mimčem, protože kojím a nemůžu od ní odejít na celé odpoledne. Asi v polovině jsem musela odejít ven a malou uspat v kočáru. Ve dveřích kostela jsem potkala jednoho našeho příbuzného s cigárem(!!!!). Normálně si tam vypaloval zobák a foukal ten ohavný smrad mému mimču do kočárku. Zdrhala jsem svinským krokem, ale stejně jsem se toho stihla asi 3x nadechnout. Přísahám bylo tam 500 lidí a on byl jediný, kdo kouřil. Kouřil i na hřbitově a foukal to na ostatní.
Tak jsem se zamyslela a vzpomněla jsem si na své dětství, které jsem strávila v oblacích cigaretového kouře. Bylo to v 80 letech a kouřili skoro všichni, co jsem znala. Dnes by ty samé lidi nenapadlo zakouřit si v přítomnosti dětí. Dokonce i moje matka, která si před 30 lety klidně zakouřila nám pod nos při večerníčku, nekouří doma. Chodí ven i když mrzne a prší přes to, že má vlastní bytovou jednotku. Když kouří venku a jsou v blízkosti děti, stoupne si bokem, aby to na ně nešlo. Kdysi by je odbyla, že mají prostě jít jinam.
Tohle není nic proti kuřákům, jen jsem se zamyslela nad tím, že jsou tak nějak tolerantnější ,než kdysi.