Dneska jsem byla za debila

Povzbuďte Divou, že není sama jediná, kdo je občas za debila. Jsem většinou sociálně celkem zdatná, ale dneska jsem to nějak nevychytala. Asi to nemocniční prostředí, nebo radost, že dítě je bez sádry. Psala jsem tu už o svém truhlíkovi, co si strčil do ucha polystyrenovou kuličku. Kuličku jsme nevyndali, ani dětskou odsávačkou na lux, takže tam hezky zůstala, až dojdeme na orl. Sestra dneska při příjmu, jestli je zdravý, alergie apod pičičandy, vše neguju, nic mu není, brýle nemá. Došlo na uši - vypadlo ze mě, že má v uchu kuličku, kteoru si tam strčil a nejde vyndat. Ale že to pořešíme až bude chodit. Sestra vykulila oči, do přijímacího protokolu si to zapsala, a odešla. Po chvíli mi to došlo, ale to už jsem slyšela ze sesterny smích. Jsem za nesvéprávného debila. Ale pobavila jsem sesternu, aspoň. Tak schválně, jestli sem nějaká z těch sester chodí, tohle jim asi běžně matky, které přijdou s dítětem na sundání sádry, nehlásí.
Vyjdu z nemocnice, že si koupím léky na alergii. Chci vyjít, ještě si říkám, že musím dát pozor na dveře, a bum ho, při chůzi jsem kontrolovala, zda mi došla sms jízdenka, a narazila jsem plnou parou do otevíracích dveří. Za mnou hlasitý smích.
Vlezu do metra, omráčená ostudou, zamyslím se, a málem přejedu stanici, kde potřebuju vystoupit - lezu ven přes lidi.
Ještě není večer, doma snad už nic neprovedu.