Diskuze : Drbárny : Šoumenky

Kamb, nespaly, ale ja se naucila od nich doslova odsoupavat...nohy nezvedat, ale pouzivat je jak ledoborec, pekne pritlacene na zem. U nas to nebylo lego, ale cicoviny z kinder vajicek, ruzne kraviny do vlasu a drevene mini kosticky, ktere prinasely radost pouze v pripade, ze byly rozhazeny do vsech svetovych stran, staveni z nich braly ukorne.

Zvukove hracky celkove snasim spatne. A mame uz leta tuhle Sally panenku https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcRXDz4pjNX6_tsjh4IMidiJ89kYBBVofGQa_oyoa9h5R2XP0j5p a ta, mrsknuta nekde na brise nam pravidelne prinasela zastavu dechu, kdyz bylo holkam kolem roku a pul...vypadala jako ony a nosila i jejich stare obleceni. Desna to hracka, ale jimi dost milovana...

Vzpomínám si na to, jak starší dcera coby rok a půl staré batole spala po obědě jako syslík, zatímco za dvěma tenkými stěnami mi v kuchyni chlapi sbíječkami rozbíjeli podlahu...

A vzpomínám si na večery, kdy malé kojeňátko (postupně obě kojeňátka) uložené o půl deváté nebo tak nějak, sladce spinkala, a to přesně do okamžiku, než jsme se vplížili do ložnice jak indiáni na válečné stezce v naději, že by mohly být nějaké manželské radovánky v pohodlné posteli - děťátka kuřátka měla bezchybný alarm, hlásící "dorazila mlékárna!"

Jo a lego je mor. Strašný mor. Zabiják. Ty roky života, o které jsme všichni v rodině přišli, když jsme šlápli na kostičky a polkli zoufalý bolestný výkřik i upřímné kletby, už nám nikdo nevrátí!

Lízo, to jsou dobré vyhlídky ( doufám, že mě ještě několik let tato realita bude míjet).

šuplí, ony dýl nevydrží. dneska s pláčem a žmouláním ksichtíků odpadly v 7:20

Kambalo, jo, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, vždycky jsem ztuhla hrůzou, že uspávání začne zase znova....a to i přesto, že chvíli po usnutí spal obvykle fakt tvrdě, maximálně si povzdechnul, nebo se zamlel a spal dál...šlápnutí na Lego naštěstí neznám, jednak u nás Lego moc nefrčelo a když už, tak Duplo a to není tak ostré a taky jsme stavebnice vždycky před spaním uklízeli...ale taková dřevěná vláčkodráha, to je taky něco - není to tak dávno, co jsem se od syna z pokojíčku plížila opatrně jako po minovém poli, abych nezašlápla nějaký vlak, nebo mu nerozšlápla elektrický přejezd, který blikal a cinkal, případně nezbourala nějaký most, který byl navázaný na spoustu dalších věcí, takže to vždycky popadalo celé...jako kombinace 9 m2 velkého pokojíčku a synovy vášně stavět přes celou plochu, kterou měl k dispozici, obrovské složité dráhy, se úplně tomu Legu vyrovnala