Re: Onen okamžik, když...

Kambalo, jo, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, vždycky jsem ztuhla hrůzou, že uspávání začne zase znova....a to i přesto, že chvíli po usnutí spal obvykle fakt tvrdě, maximálně si povzdechnul, nebo se zamlel a spal dál...šlápnutí na Lego naštěstí neznám, jednak u nás Lego moc nefrčelo a když už, tak Duplo a to není tak ostré a taky jsme stavebnice vždycky před spaním uklízeli...ale taková dřevěná vláčkodráha, to je taky něco - není to tak dávno, co jsem se od syna z pokojíčku plížila opatrně jako po minovém poli, abych nezašlápla nějaký vlak, nebo mu nerozšlápla elektrický přejezd, který blikal a cinkal, případně nezbourala nějaký most, který byl navázaný na spoustu dalších věcí, takže to vždycky popadalo celé...jako kombinace 9 m2 velkého pokojíčku a synovy vášně stavět přes celou plochu, kterou měl k dispozici, obrovské složité dráhy, se úplně tomu Legu vyrovnala