Doufám, že moje děti nebudou po mě...

Asi v 8. třídě jsem cestou ze školy našla v šílené zimě obřího zmrzlého racka v zimním šatě. Napadlo mě, že bych si ho mohla vycpat, tak jsem ho narvala do batohu (z něhož čouhal ocas) a donesla domů. Než zjistím, co a jak, strčila jsem ho do mrazáku. V životě jsem sice nevycpávala, ale měla jsem v plánu zeptat se strejdy, jak se to dělá. Máma racka obratem z ledničky vyndala, ale nevyhodila ho (její bratr a otec přinášeli a přechovávali doma ledacos včetně suvenýrů z pitevny). Poradila mi, ať si ho dám za okno, že stejně mrzne. Strejda se vyjádřil, že ptáci se vycpávají blbě, protože mají moc tenkou kůži, tak jsem akci odložila na neurčito.

Jenže coby ADD puberťák jsem samozřejmě na racka pozapomněla, takže v červnu už šlo větrat jen horní větračkou. Otevřít spodní část okna bylo o život. Pak naštěstí přišly takové ty červencové vichřice a racek zmizel.