Proč maminky nechválí své děti?
Padlo to tu už mockrát.
Že spousta lidí to má tak, že by moc stáli o uznání od mámy jako od jednoho z nejbližších lidí, ale nedostává se jim ho, dostává se jim jen kritiky za to, co je špatně.
A mě ohledně toho napadá spousta otázek.
Třeba:
- proč to ty mámy vlastně dělaj, když uvážíme, že pokud to nejsou psychopatky, což většina lidí není, tak koho už by měly mít radši a víc dbát o jeho blaho, než vlastní dítě? Snaha "hlavně nerozmazlit", strach, aby dítě neusnulo na vavřínech nebo nenosilo nos moc nahoru (jako pocit, že když ho pochválím, tak ono bude spokojený a přestane se snažit a ustrne, a to je přece špatně, člověk by se měl neustále vyvíjet,takže ho pro jistotu chválit nebudu)? Pokud to dítě není feťák nebo zločinec, tak jistě dokázalo spoustu pozitivních věcí, a ty matky jsou přece už dost starý na to, aby si to uvědomovaly?
- věděj ty matky vlastně vůbec, jak moc to těm dětem (myslím děti ve smyslu "jejich dospělé děti", a spíš to asi budou dcery) vadí a jak by o to stály? co by se stalo, kdyby si to dítě o to přímo řeklo "hele mami, tohle se mi povedlo, podrbej mě za ušima")
- jak jsou na tom samy ty matky, dostává se JIM uznání dosyta, nebo je to takový "když mě nikdo nechválil, že jsem celej život vařila skvělou svíčkovou, tak já přece teď nemůžu pochválit dceru, že udělala dobrou pomazánku, protože ta svíčková je nepoměrně složitější a nebylo by to přece spravedlivý)?
a poslední věc - jak moc vyjadřujou uznání ty, co maj pocit, že jsou samy v tomhle smyslu nedoceněný, a nedělaj pak na to konto ze sebe zbytečně tvrďáky a nepředávaj tu štafetu nedocenění další generaci?
A pokud mi někdo řekne "já bych žádný uznání/ chválu ani nechtěla, přece vařit/pracovat/starat se o děti není nic mimořádnýho a zmiňovat se o tom je divný), tak nejen že mu to nebudu věřit, ale budu si myslet, že je to přednostní kandidát na to, aby byl sám frustrovanej a vyráběl frustráty. Protože nevěřím tomu, že by někdo aspoň občas nepotřeboval od okolí nějakou pozitivní zpětnou vazbu a že by se bez toho mohl úplně obejít, aniž by to s ním cokoli udělalo.
To samý platí samozřejmě i pro tatínky)
(a specielně pro Monty - "chválu" a "uznání" tady vnímám víceméně jako synonyma tý pozitivní zpětný vazby, jako vyjádření "vidím, žes udělal/a to a to a připadá mi to hezký/dobrý/pomohlo mi to/udělalo mi to radost" v protikladu k tomu, že o ničem, co dotyčná dělá pozitivního, tnikdy nepadne ani zmínka.)
Jak to máte vy? Vyjadřujete uznání? Vyjadřuje vám ho dostatečně vaše okolí (na formě nezáleží, tak, abyste měli z toho dobrej pocit)? Nebo byste radši, aby to lidi okolo vás dělali víc/jinak? A dalo by se je v takovým případě nějak přimět, aby to dělali víc)?
Já se přiznám, že jsem za uznání ráda, snažím se ho poskytovat i si o něj říkat, a bez něj by se mi žilo docela těžko.
Odpovědět